Share
Zobrazit předchozí témaGoto downZobrazit následující téma
Adam Dickson
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Adam & Cee

za Thu Oct 05, 2017 8:19 pm
Blake - včera v 22:01
Jak snadné je nechat se zlákat mihotavým světlem, putovat za ním a nevšímat si nástrah, jež vám do cesty postaví ruka osudu? Jak lehce se dokáže člověk ztratit, okouzlen neobyčejnou krásou něčeho tak zrádného, jako jsou světlušky či pověstné bludičky, na něž později věda vytvořila své vlastní vysvětlení? Tak snadné, příliš snadné. I pro někoho, kdo by už dávno měl odrůst dětským střevícům i pohádkám na dobrou noc a stavět se k životu, ke světu samotnému s dospělým nadhledem plným pochybností a oprávněném přezírání. Pro někoho takového, jako je drobná blondýnka, jejímiž zlatými kadeřemi problesku nazrzlé prameny pod světlem luny, do dálky připomínaje tak neposedné plameny ohně, ač sotva tak nebezpečné a pálivé. Jednou jsem... neodolala. Jednou nezůstanu skrytá za bezpečnými zdmi našeho domu, jedné z těch koloniálních staveb s prvky viktoriánské éry, tolik tradičního pro nás, pro naši minulost, kterou jsme si s Thomasem neustále připomínali. Proč? Abychom snad nezapomněli? Cožpak šlo za sebou zanechat tu trýznivou minulost? Hořká pachuť v ústech, ta neuvadající připomínka historie rodiny Lockhart, mě nutila utéct, opustit ten pustý, prázdný dům, mezi jehož stěnami jsem se cítila tak strašně stísněná, drcená jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Svět tam venku nabízel víc. I takové obyčejné město, jakým Missouli může být.
Kroky opatrné, přesto v divoké neposednosti zbrklé, jak se snažím utéct od povinností tížících hruď, že se sem tam musím zachytit stromu, abych se nepřizabila o bludný kořen, co se mi jako naschvál postaví do cesty. Jeden takový neopatrný krok vydere z hrdla výjek úžasu, do dlaní štípe ostrá kůra jedné ze sosen, jíž jsem se stačila chytit před nešikovným pádem. V tu chvíli jsou však oči zaujaty něčím dočista jiným - párem mihotavých světýlek, které se navzájem honí, nestaraje se o svět kolem sebe. Matka mi říkávala, že bludičky jsou duše zemřelých čarodějnic, které čekají na svou posmrtnou pomstu, aby vtáhli toho, kdo je udal, do hlubin lesa a ponechaly ho napospas osudu. Krutá slova od kruté ženy, ale kdo by se jí divil? Kolem Allerdale hall bývalo až příliš mnoho bažinatých močálů, kde se mohlo malé dítě, jako já, utopit.
Přitahovaná jejich světýlkem, tak hravým, tak neposedným, jsem si přestala všímat okolní krajiny, i toho, kam sama mířím, nalákaná na pozlátko barev. Chtěla jsem se jich jenom dotknout, jen na okamžik ukonejšit svou zvídavou dušičku. Krok, druhý, třetí následuje v rychlém sledu, kdy se vytratí veškerý ostych a radost splývající ze rtů mne samým štěstím popohání vpřed, ignorujíc možný fakt, že bych tu nemusela být sama. Veselý to smích se proplétá mezi stromy s toužebným voláním. "Počkejte! Počkejte na mě přeci." Nezdá se, že by světýlka měla zájem poslouchat, naopak se mihotají o to víc, utíkají přede mnou vysoko do korun stromů, proplétaje se větvemi s uměním akrobatů v cirkuse. Bylo tak snadné se natáhnout, začít šplhat na ten starý strom a putovat výš, dokud se k očím nedostanou hvězdy. Nebeská to krása, přirozená a přesto dechberoucí. Taková, po níž je hanba nenatáhnout packu, nedotknout se té záře. A nespadnout nešikovně na zem pod sebou.

Adam Dickson - včera v 22:38
Nevím, jestli se vůbec dá ve vlčí podobě vydat povzdech, ale o něco takového jsem se pokusil a docela mi to i tak znělo. Ne nebyl to povzdech, jen odfrknutí nad tím, že si myslí, že bych neměl oblečení. A ještě bych si mohl brát osobně, že si myslí, že buď bych byl schopný běhat po městě nahý anebo schopný běhat po městě jako vlk. Dokonce by to urazilo mé ego, kdybych nesmýšlel trochu jinak. To chce klid. Jsi starý pard, tohle nemáš zapotřebí. Netrpíš sklerózou, máš vycvičený čich a ne nechce se ti teď vraždit holky, co ti rovnou řeknou, že skorem nevíš, jak se pohybovat před lidmi. Vlastně au to zabolelo. rozvedl jsem si to celé v myšlenkách, abych neudělal něco unáhleného. Někdy jsem si kvůli tomu připadal fakt jak starý budha, jenž čerpá klid z vesmíru a ani jídlo nepotřebuje, protože je přeci živý ta vesmírná energie. Ne tyhle kecy nejsou dobré a vůbec nechápu, jak by někdo mohl žít z vesmírné energie, myslím, že někdo si rád střílí z lidí, tak jim to nakecal. I tak jsem měl pocit se modlit k všemohoucímu, aby mi dal sílu překonat chuť vraždit.
Ne kecám, tomu taky nevěřím, to by prvně všemohoucí musel za ty léta mého utrpení ukázat, že je to pravda, a ne jen výmysl lidí. Pokud by Bůh existoval, tak by například Candy neumřela, protože kdo by sakra mohl zabít tak milého a rozkošného tvora něžného pohlaví? Jen blázen a Bůh by neměl být blázen, i když i ta teorie se tu samozřejmě nabízí. Ne to nebude pravda, prostě jen neexistuje. Vlastně je těžké takhle s tím, co jsem rozdělovat, jestli je to možné, či nemožné. Upíři existují a to se lidé smějí filmům, jak moc je to nemožné, tak stejně jako andělé, vlkodlaci a tak. A nakonec moc nepoznané rasy, jako jsem já či míšenci a možná ještě někteří, bohužel nedívám se na všechny ty moderní blbosti, jenž vám natloukají do hlavy, jak upíry zapudíte česnekem, či že upíři nesmí na světlo. Jo jasně, to ale říkejte lidem. Stejně mám pocit, že v těch filmech mají prsty ti ,vyšší', nebo jak je to vlastně všichni nazývají. To je jako ,musíme je posloucha, jinak by nás zabili'. Ano máte pravdu musíte je poslouchat, protože se neumíte bez nich ovládat, aby vás nezabili, idioti. Nevím, jak jsem se tvářil, jako vlk, ale vím, že s tím výrazem, co jsem se pokusil nahodit bych se jako člověk tvářil, s tím výrazem, jestli si ze mě dělá srandu. Neměl jsem to vážně zapotřebí. Zvedl jsem svůj zadek a ladně se ztratil ve stínech stromů, přesně jako temný stín, mé přezdívka nebyla jen tak pro legraci, i když by bylo asi dobrý mít přezdívku, na kterou by se všichni ptali bez výsledku a já se jen bavil. Měl bych se někdy bavit nad hloupostí anebo brečet? Myslím, že je smutný, že ten svět někdy myšlením zaostává. I kdybych vyběhl do ulic, jako vlk, tak myslím, že lidi by ten rozdíl nepoznali, jsou stádem ovcí. Po čuchu a hlavně podle orientace stromů, jak který vypadal, jsem našel své křoví, v němž jsem si skryl oblečení, když jsem se proměňoval.
Chtěl jsem zpět do lidské podoby, abych mohl konečně říkat i své názory a ne jen vrtět ohonem, štěkat několika tóny, výt a vrčet anebo kňourat, jak štěně. Pff, co to ta holka řekla, že když s ní nehodlám se bavit? A jak asi? Mám si pořídit překladačku vlčího vyjadřování nebo co? *Klid Adame, to prostě nemá cenu řešit, ještě ti z toho nakonec zešedivý vlasy a zestárneš * To nebylo pravděpodobné, ale co kdyby, že? Když jsem si už akorát nandaval triko, všiml jsem si, jak někdo spadl ze stromu na zem. Dooblékl jsem si triko a vydal se tím směrem. To už lidi chodí česat na stromy šišky nebo co? Dej bůh době, ve které jsem vyrůstal, a že jsem prožil i ty inteligentnější doby, jinak nevím, jak bych dopadl. Možná jako hejsek s cigaretou, chlastem a zásobou sprostých slov, přitom člověk se dá i jinak poslat do prd*le, když se chce. Prodral jsem se křovím, až jsem zahlédl blondýnku. Nevypadala staře, ale taky, jak bych mohl podle toho určovat vět, když už teď jsem jasně cítil ten závan pachu upíra. Váhal jsem, jestli na ní mám promluvit, anebo se zdejchnout od dalšího člověka. Když už jsi tamtu mohl Adame zachránit, tak tuhle tu nenecháš válet na zemi bez zeptání, jestli je v pořádku ne? Nadechl jsem se a došel k ní blíže. "Jste v pořádku, slečno?" zeptal jsem se s jakousi starostí, i když dnes bych toho už taky mohl mít přeci jen dost. Ta zrzka, co by se raději nechala utopit, protože krabice s věcmi jsou cennější, než život, že? A proč vůbec chodím k upírkám sakra? Přesto jsem tam stál a čekal odezvu, asi jsem doufal v odpověď a nějak si nevšiml, že bych nejradši už automaticky podával ruku, abych ji pomohl vstát

Blake - včera v 23:19
Na světě se lidé bojí mnohého - jako malá jsem se neodvažovala přiblížit k hluboké vodě, neboť nás nutili věřit všem těm pověrám, že se zlobivé děti utopí, jak je hříchy budou táhnout ke dnu. My... hřešili. Hodně, více než bych si byla tehdy připravena připustit. Strach z otevřeného ohně, z jehož plamenů mívám do současné doby respekt a zachovávám k němu úctu. Tělo se pokaždé rozechvěje, choulí se do sebe strachy, musím-li se k ohništi přiblížit. Největší strach mne však pronásledoval po celou dobu od Thomasova rozhodnutí přeměnit mě na upíra. Na zrůdu, která jednoho dne bude natolik bažit po krvi, že zatratí své lidství, aby se mohla stát příšerou z nočních můr, krvelačnou bestií z bájí a mýtů. Zdroj té hrůzy se přechoval do dnešních dnů, utiskávaný v srdci, přesto viditelný na každém kroku - v každém odrazu zrcadel, kdy se mi dařilo zahlédnout ostré špičáky, při pohledu na červeň vína i ostré, ze dřeva vytesané nástroje. Strach z toho, co jsem a čím se mohu stát. Za nocí temných a bouřlivých sem tam pronásledují mou osobu sny plné krve, plné bolesti, po nichž se probouzím celá roztřesená. Nikoho nezajímalo, že slzy kropily tvář v leském vodopádu, který neutuchal ani v době, kdy jsem si byla vědoma své bdělosti.
Dnes všechny tyto strachy předčil jeden - smrt, jež byla nebývale blízko. A přesto tak daleko. Nečekaná, v podobě pádu ze stromu, z hloupého zaškobrtnutí. Z kroku do neznáma. Vyjeknutí vydrané ze rtů pročíslo noční vzduch, bolestivé heknutí kvituje při prudkém dopadu na záda. Běžnému člověku by to už vyrazilo dech, ale cožpak se mohu řadit do kategorie čehokoliv, co obsahuje slova běžný nebo normální? To sotva. Zavřu oči, nebe se mi točí před očima dost na to, abych byla nucena cítit nepříjemné zvedání žaludku, doprovázené bolestí hlavy. Můžu být mrtvá kdo ví jak dlouho, ale otřesu mozku se nevyhnu ani po takové době. Kdo ví, jak dlouho tam vůbec ležím... Minutu? Dvě? Možná hodinu. Čas už před nějakou dobou přestal hrát svou roli a změnu zaznamenávám snad a pouze ve střídání ročních období. Možná, že ani to ne. Kdo by si pamatoval, kolik dnů žije ve městě duchů, kde se zdá každý obyčejným a přesto to není vůbec pravda?
Slova, to slova a starostlivá otázka mne přinutí rozevřít oči a čelit světýlkám nad hlavou. Světluškám? Hvězdám? Nic není vyloučené. Toužím natáhnout paži, dotknout se jich, ale zdá se mi těžká. Hladem se stravující žaludek připomínal, že bych do sebe měla vpravit čerstvou dávku krve, ale už jen z té myšlenky se mi chtělo křičet, dusit se a plakat. Zrůda... Malá Lockhartovic zrůda. Jaký to krásný román, jehož titulek by se vyjímal na poličkách knihkupectví. Zabraná do svých úvah, tak hloupých a naivních, zcela zcestných, zapomínám na hlas mladého muže, tu starostlivost nesoucí se zvědavým tónem, jímž se vyptával na mé zdraví. Hlas... Thomas? Ne, ten takto nezněl. Hrubý, arogantní Thomas. Tak kdo je to? "Umřela jsem? Jestli ano, Bože, pak mi odpusť všechny mé hříchy. Nechtěla jsem, j-já...," zajíknutím se prakticky zalknu, oči pátravě studují oblohu. Do chvíle než se v prostoru mezi mým tělem a nebesy objeví ruka silného jedince. Anděl? Kdo jiný? Nedochází mi, co se stalo. Že to celé možná vypadá jako prapodivný pokus o sebevraždu.
S vypětím sil, s bolestí, jež se v ostrých jehličkách zapichuje do masa, se chytím nabízené paže. Velká hřejivá ruka, poskytující tak sladký závan tělesného tepla, by mne snadno dokázala vytáhnout na nohy. Drobná dívka, jako já, neváží tolik, ale nohy těžknou a celé tělo působí tak neohrabaným dojmem. Ten tam je glanc a šarm ruských baletek, za něž bych se mohla vydávat - stačila by jen správná výstroj. Rty se otevírají, abych už už poděkovala, ale vidina mužského hlasu mne spolehlivě umlčí dříve než se první slůvko vydoluje na jejich růžový odstín. Modrošedé oči plné obav, zorničky roztažené, výraz ve tváři napovídá, že propadám počínající panice. I proto si dovolím pouze zavrtět bázlivě hlavou, dlaň pravé ruky vylétne k malému tepanému amuletu zavěšenému na labutí šíji, hledaje v jeho přirozeném chladu uklidnění. "Jsi... vidina?"

Adam Dickson - včera v 23:51
Když otevřela ty oči, tak jsem nečekal, že je bude mít až tak nebesky modré oči. Přesto jsem jí prvně pomohl svou silou na nohy. No silou, byla to lehká dívka. Jasně mohl bych tu teď začít teorií, že všechny dívky jsou lehký oproti vlkodlačkám, ale tak jsem to přesně nemyslel, prostě zvedat jí bylo, jako zvedat pírko ze země, které omylem spadlo. Jaká náhoda že? Spadlo… Ona očividně taky spadla, sice ne z nebe, i když pravdou je, že bych nikdy už anděla nechtěl potkat, není to, co hledám, je to pouze klam dobra a krásy. Falešné krásy, jinak samá pýcha a arogance z toho, že jsou z nebe, že jsou to přeci ty nejhezčí stvoření na světě. Mýlili se v případě, že neznali emoce a nemohli se jimi řídit, byli to jen v podstatě bezduché skříňky, které možná měli peří a schopnost si poletovat sem a tam, ale jinak nic víc. Je mi jasné, že tahle dívka se pravděpodobně ze stromu nesnesla na zem, jako pírko, to by nebyla taková rána o zem, jako když hodíte šutr na zem, ale ona byla přesto lehčí, jako bych opravdu nezvedal nic. Vlastně mi došli slova, když jsem jí viděl stát před sebou. Možná zmatený z toho, kolik vážila. O co jiné by šlo přeci, že? Jak mohla být tak lehká a zároveň nebýt pírkem? Roztomile zakroutila hlavou, jako malé dítě, když se snaží něco říct, ale nejde mu to tak na jazyk, protože myšlenky má tu tam. Cítil jsem, jak mi to dalo koutky úst do pohybu,tak že jsem se pousmál.
Trochu mi to připomnělo Candy, co ze začátku moc nenamluvila a měla takové gestikulace. Nebyl jsem si jist za těchto podmínek, ale přišlo mi, že její pleť nebyl o nic tmavší, než porcelánových panenek. Bláznil jsem snad už z toho všeho? Anebo to byla tak živá vidina Candy, jak by vypadala, kdyby vyrostla? Mátlo mě to neskutečně moc, že jsem se v tom nedokázal orientovat. I ty modrá kukadla. Jediný, co mě ujišťoval, že to není lež, byl pach upíra. Uměla snad na sebe brát podobu Candy? Ne to je nesmysl, vždyť jsem jí nikdy neviděl dospělou, vždyť ani nevyrostla, tak jak by?... Všiml jsem si, jak svírala svůj amulet a pak otevřela ústa a zeptala se, jestli nejsem jen vidina. Donutilo mě to trochu se pobaveně pozasmát. Ne tak, jako když se někomu vysmíváte, ale jinak, jako když se něžně smějete, co děti napadá za lotroviny. „Asi nejsem jen vidina, tedy pokud nežiju jen ve snech.“ řekl jsem s tím lehčím pobavením. Užasle jsem si jí prohlížel. „Pardon, málem bych se zapomněl představit. Adam Dickson.“ ne jednou, ale už málem podruhé, že? Opět jsem napřáhl ladně k ní ruku, abych jí potřásl. Vlastně jsem netušil, jestli vůbec vnímám okolí smysly, jako jindy. Jestli si dávám bacha momentálně na záda… Ne nemohl jsem myslet na jiné věci. Asi mě fakt mátlo, že vypadala, jako Candy.

Adam Dickson
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Adam & Cee

za Thu Oct 05, 2017 8:20 pm
Blake - dnes v 0:20
Nevnímat to napětí, to stále se prodlužující ticho mezi námi, by byla potupa pro každý z citlivých smyslů, jimiž se upír může prezentovat. Teplo, vydávané dotekem spojených prstů i dlaní, působilo tak něžně, konejšivě, s téměř již zapomenutou laskavostí. Milovala jsem ten hřejivý pocit, tu lehkost, s níž jsem mohla okusit dávno ztracené štěstí. Oheň ani slunce nenahradí život proudící pod kůží, bublající v každé žíle a tepně, ty neviditelné elektrické impulzy v nervech. Bylo snadné zapomenout, příliš snadné pro někoho jako jsem já. Nechat se vtáhnout do náručí lidského doteku, pohlazení od slunečních paprsků, když se podmračené nebe rozestoupí, dávaje naději do dalších dnů. A přesto jsem ho utnula tak rychle, jak jen to šlo - s prsty kvapně stisknutými v dlaních, nehty zařezávající se do měkkého masa, jako by mne mohla bolest vytrhnout z omámení. Thomas mě až příliš dlouho držel z dosahu čehokoliv živého, pokud se nejednalo o krev překapanou do poháru na víno, a já si začínala uvědomovat, že právě tohle mi chybí. Ten pocit života, ta možnost dotknout se té neskutečné krásy plné citu. Paži oněměle stáhnu z cizincova dosahu, pohled urputně sklopený k zemi. Stydím se? Jistě že ano. Nachytal mě na švestkách, určitě vycítil ten závan slabosti, tak hloupý a marnivý v jeden okamžik, tak nešťastně mu vhozený do náručí, aby si s ním dělal, co se mu zachce. Krokem zpět se pokouším udržet mezi námi dostatečnou vzdálenost, ale nohy mě zrazují a spolu s nimi i celé tělo, když balancuji, hledaje ztracenou rovnováhu. Pád si přirozeně vyžebral své následky - ztrátu motoriky spolu se závratěmi. Hledám oporu a nacházím jí v tom, od koho jsem toužila utéct. Přesto se chovám jako malé dítě, které se potřebuje stočit někomu v náručí, skryté před všemi těmi bubáky. Malá vyplašená holčička, zrazená vlastními silami, nic víc.
Bojím se pozvednout oči vzhůru, slabost si dovoluje zatemnit mi mysl. Jestli tohle není sen a Thomas to zjistí, pak mě nepustí už nikdy nikam. Strach, ta přirozená hrůza z bratra, jako by se stala dostatečným pohonem, abych odlepila pohled ze země a čelila tak zvědavým očím mladíka, jehož paže se držím zuby nehty. "Hřeješ," zprvu nechápavě vyslovím to jedno slůvko, které mne už po nějaký čas svrbí na jazyku, lačné po své existenci ve slovní podobě. Hřál, tak neskutečně hřál, že by stačilo, abych mu spadla do náručí a zavřela oči. Byl by jako měkký polštář, jemuž je těžké odolat, protože to on chrání před strašidly z pod postelí a skříní, z půd i sklepů, nikoliv plyšový medvídek položený na nočním stolku. "Jak to, že hře-... hřeješ, když jsi sen?" Odmítala jsem uvěřit, že se mi to nezdá. Co bych dělala v noci v lese? Byl to vlastně vůbec les? Ne, zdál se tak pohádkový, stejně jako mladík přede mnou, cizí, neznámý. Zbloudilá představa, jejíž základy bych v paměti marně hledala. Jak bych mu mohla vtisknout tvář, když takovou fantazií nedisponuji? "T-to není sen? J-já... Nejsem..." Zmatená se začnu rozhlížet kolem dokola, čímž si nohy tak akorát zamotávám do hravého klubka a hrozí další, teď už očekávanější pád. "J-já nesnívám o mužích, bratr mi to zakázal. On... On by mi to nedovolil... Nedo-... Uhm..." Zapomínám, co jsem chtěla říct. Otřes a nedostatek krve v těle si začínaly vybírat důsledky, dosti bolestivé i na upíra. "C-C-... Cee... Cecilia. Ce-ci-... Voníš... Proč tak voníš?" Voněl chutně, lahodně pro hladového upíra. "J-já... provedla jsem něco strašného... Strašného... A-asi jsem spadla... A-ale nic... Nic si nepamatuju... Bolí to... Proč-... proč to bolí?" Vystrašené oči sledují Adama jako svou spásu, jako odpověď na všechno. Anděla strážného, kterého jí seslalo nebe. Nebo snad samotné peklo?

Adam Dickson - dnes v 0:58
Byla trochu neohrabaná, což mi dělalo jen větší starosti, jestli je v pořádku. Přeci jen spadla a nevypadala na tom dobře, ať už se chovala jakkoliv, ať působila jakkoliv, její nemotorné pohyby uvnitř mě zase vytvořily starosti o její zdraví. Spleť toho, co by jí mohlo být, i když jsem si byl vědom, že je upírka, a že by měla mít regeneraci dost rychlou, tak tohle mi dělalo starosti, jenž se mi zračily i ve tváři. Něco uvnitř mě… prostě mě to nutilo jí tu jen tak nenechat, ale dát bacha na to, aby byla v pořádku. To chceš pomáhat každý, co bude vypadat, jako Candy?... Vždyť o ní moc nevíš… Ale víš, že ti stačí, že tu stojí před tebou a skorem tu lehá k zemi ach ta gravitace, jak mnohdy vypověděla hodně a jindy ji bylo třeba proklínat, protože vás nechala si nabít hubu a jiným třeba pověděla, že s vámi něco není v pořádku. Nemohl jsem se zbavit toho, abych se jí moc nedíval do očích. Byly prostě kouzelné a ani ne tak bezcitné, i přesto čím byla, jsem v nich viděl, jak moc citlivý člověk je. A klopila zrak. Jak rozkošné. Stydlivá. Nikdy bych asi nevěřil, kdyby mi někdo vyprávěl, že viděl upírku se stydět, ale vidět to na vlastní oči je něco jiného. Dovolí vám to se zamyslet, jestli opravdu je tou monstrózní ženou se špičáky, anebo jestli je jiná. Mohla být vůbec jiná anebo to byla hra? Pokud by
to byla hra, tak dost dokonalá, ale nemyslel jsem si. Nějak jsem prostě měl pocit, že to není klam, ale pravda a to dost velká. Nevypil jsem přeci jen něco? Anebo nenadýchal jsem se něčeho? Nemohl jsem prostě tomu stále uvěřit. Ptala se, jak to že hřeju. „Protože jsem asi něco, co nikomu moc neřekne.“ poznamenal jsem se smutným pousmáním. Anebo naopak řekne až moc a půjde mi po krku. Nedokázal bych se ani jedním smyslem teď soustředit na to, jestli mi někdo nedýchá už na záda. Pošetilý bláznem, co vlastně hledáš celou tu dobu? Svého budoucího vraha anebo konečně skutečnou radost ze života? Hledáš-li svého vraha, tak co tu tak hloupě postáváš, jako solný sloup? Hledáš-li však radost, jsi ochoten riskovat?... Tuhle otázku jsem slyšel ve své minulosti. Nechápal jsem jí nikdy moc, jako mnoho věcí. Nevěřil jsem v tolik věcí a teď musím, protože se mi to jasně dokazuje, tak proč neriskovat teď, abych zjistil, kolik pravdy na tom je a kolik lži se skrývá za tím, a co mě to bude stát… Vyrušilo mě z myšlenek, když začala skoro padat, byla to má automatická reakce jí zachtit, vlastně jsem ani nepočítal s tím, že to udělám, ale pak začala o tom, že nesnívá o mužích, a že by jí to bratr nedovolil. Trochu zmateně a starostlivě jsem jí sledoval.
. Snažil jsem se zapojit mozek zpátky na plné obrátky. Očividně se jí zranění nehojí… Ale proč? Po té nastalo mluvení o mé vůni… Adame, mysli snažil jsem si něco vybavit, prostě záchytný bod. Zmatená, cítí můj pach, jako vůni, je neohrabaná, rány se jí neléčí… Hlad? Podíval jsem se na ní lépe, bylo to možné. V podstatě se regeneruji a upíří jed mi nic neudělá, že? Zvažoval jsem to. Mám to risknout? Co by mi vlastně mohla udělat? Zabít mě vysátím? To těžko s mou regenerací. Možná mě bude ale proklínat… Bylo to složité rozhodnutí a já fakt netušil skoro, co dělat, ale jiná možnost mě nenapadala. Ulovit něco, by trvalo a mě jen tak ublížit nemůže. Zlehka jsem se zkusil kousnout do volné paže, jestli na to zareaguje nějak.

Blake - dnes v 1:35
"Protože jsem asi něco, co nikomu moc neřekne." Slova znějící tak tajemně v hloubi duše vzbuzovala neutuchající zájem, viditelně se odrážející modrých jezírkách dvou vyplašeně pomrkávajících kukadel. Kdy jindy připomínat laň zajatou uprostřed silnice, čelící rychle se blížícímu kamionu? Jak snadno lze zbavit něco tak plachého rovnováhy? U mě to bylo snadné, možná až příliš snadné. Adamova přítomnost, to zvláštní jednání, na jehož prvky jsem byla navyklá z minulosti a přesto ke mně promlouval s takovou lehkostí, jakou by mu mohli jiní muži závidět. S umem vést konverzaci téměř o čemkoliv a všechno by znělo jako poutavý příběh, na jehož konci si princ odvede svou vysněnou princeznu a prožijí spolu tu sladkou frázi 'šťastni až na věky věků'. "Kdo jsi?" Neptala jsem se co je zač, zdálo se to tak nešetrné vůči tvoru s city. Ne, hloupost - vůči člověku, jehož emoce mohou být kdykoliv zadupány tvrdou podrážkou osudu, jenž si usmyslel, že dnes nikomu nedaruje ani kapku vytouženého štěstí. Modré oči odrážející hluboké, nedosažitelné nebe nad jejich hlavami, se snažily pátrat v Adamově tváři, nalézt pochopení, když mě smysly zradily a poslaly do vyhnanství kdesi na severu. Možná mé kroky zabloudily, možná se vlak spletl a spletitými serpentýnami se podvolil prosluněnému jihu. Jak jinak si odůvodnit, že jeho dotek ve mně vzbuzoval touhu po dalším? Po každé strávené vteřině, v níž bych mohla pocítit teplou dlaň položenou na mých pažích. Mohla jsem vést v duši marné sny o vysvobození z tohoto mýtu, do něhož jsme s upírstvím upadli, celá naše existence, ale na druhé straně... Naděje umírá poslední. A pokud mi mohl darovat kapku toho štěstí v podobě závanu lidskosti, kdo jsem, abych se bránila?
Zmateně si prohlížím vlastní ruce i nohy, tak podivně překřížené, jak se za každou cenu pokouším udržet balanc a nepadat do měkké trávy, už navlhlé díky rose, co se stačila za tu dobu vytvořit. Že jsem měla mokrá záda, to nehrálo roli, téměř jsem to necítila a pokud si to snad koutek mysli uvědomoval, pak se jednalo o nepotřebnou informaci. Primární byl on, Adam a jeho podivně starostlivé chování. Kdy se naposledy muži ke mně chovali takto? Kdy jsem se zajímala více než jako předmět jejich touhy nebo hloupých narážek, jejichž smysl jsem nedokázala rozluštit? Thomas... Thomas se staral... Thomas... Bude se zlobit. "Bude se zlobit...," zamumlám neslyšně, sotva schopna pohybovat rty. Tápu kdesi na pomezí reality a vybájené fikce, do níž jsem si zasadila právě Adama, jeho hlas, tak konejšivý. Ale přesto je to myšlenka na bratra, která mne nutí rozmlouvat a chovat se téměř absurdně. "Thomas... Bude se zlobit... Neměla jsem chodit ven, ale ty světlušky... Tolik jsem potřebovala... pryč. Pryč od toho všeho. Od těch zvuků, od těch... těch... Od nich...," vydechnu na útěku před bolestivou představou, že mi duchové nedají spát, pronásledující mě ve snech. "J-já je nechci vidět, Adame... Bojím se jich..." Modré studánky se začínají plnit slzami, vtlačenými do očí strachem z těch krvavých přízraků. Ze všech těch duší, které Thomas poslal na hřbitov, aniž by jim dopřál řádného odpočinku.
Slabost se probojovávala příliš rychle na povrch. A spolu s ní i hlad, ten šílený, zběsilý hlad. Krvelačná bestie, doposud skrytá, opouštějící své hnijící hnízdo jen za určitých dnů. Polknu, dlaň volné ruky přejíždí po hrdle nahoru a dolů, div si ho netisknu silou, kterou v sobě nenalézám. Snad by mi bolest mohla pomoci zapomenout, ale to by se do toho nesměl vložit hrdina tohoto příběhu. Nikoliv bratr, ale Adam a jeho podivné chování, s nímž odporuje pudům sebezáchovy, jimiž se řídila celá planeta už od nepaměti. Krev ve vzduchu lákala, zpívala omamné ukolébavky mým uším, lákala jako ten zlý démon nabádající k nepravostem. A já mu začala nedobrovolně podléhat. Špičáky se v ústech viditelně prodloužily, dotýkaje se povrchu rtů - jedna z těch viditelných známek hladu. A též upozornění, že se děje cosi, čeho se bojím. Čemu jsem se pokoušela odolávat téměř sto třicet let. "Ne! J-já... Nemůžu! U-ublížila bych ti," s dlaní přitisknutou přes ústa se pokouším Adamovi domluvit, odtahujíce se s vrcením hlavy do bezpečné vzdálenosti. Ale což je to něco platné? Hlad jako by se řídil vlastním rozumem a odkopl tu lidskou část do pozadí. "Nechci nikomu ublížit... Nemůžu... Nemůžu... Ztratila bych... tu poslední lidskost... Ty zbytky..." To, co mě dělilo od toho monstra, do jehož očí jsem se bála pohlédnout. Cítím kolena, jak poklesávají do trávy, ale sotva vnímám vlhkost prosakující skrze látku. Vidímjen krev, slyším její volání, tu líbivou píseň řeckých sirén. "Omlouvám se... Je-... Je mi to tak líto..." Je tak těžké bojovat, mnohem lehčí je se vzdát, podlehnout. A přisát se rty k tomu místu tepajícímu životem.

Adam Dickson - dnes v 11:57
Nedokázal jsem se bránit pocitu, že o ní musím mít starost. Musel jsem, ať už jsem chtěl anebo ne. Něco mě uvnitř nabádalo, že bych se měl o ní postarat a nenechat tu zničenou duši odejít, ať by to bylo momentálně její sebevětší přání a touha. Věděl jsem, že je jako domeček z karet, který někdo zbořil a rozdupal. Potřeboval jen s trpělivostí znovu postavit. S hodně velkou trpělivostí, tak stejně, jako tomu bylo u Candy. Trvalo prostě, než začala mluvit, než jí přešli noční můry a než se začala usmívat, ale právě ten dětský úsměv, který měla mít, mi za to tenkrát stál. Nic není větší odměnou, než pak vidět, jak se někdo dal do kupy a usmívá se, jako by nikdy nebylo to špatné. Žádný falšovaný úsměv, ale pravý plný radosti. Mé myšlenky se moc toulaly a odvlékaly mou vnímavost, ale kdykoliv Cecilia promluvila tím svým něžným dívčím hláskem, tak se má pozornost vrátila na ní. Bylo zvláštní, když jí z úst vyzněl dotaz, kdo jsem. Kdo jsem, ptáš se mě? Sám nevím. Nevím, jestli jsem zrůdou, hrdinou, či zbloudilcem. Možná jsem jen zrůda v tomhle příběhu, která ti moc nedá a ten, koho se
budeš bát. Nechtěl jsem, ale aby se mě bála. Nejradši bych byl jen tím hrdinou, ne tím, komu pod rukama umřelo tolik duší. Ne tím, kdo ty duše vidí. A zbloudilec? To je bídák, co se toulá světem a hledá něco, co nenajde, jelikož to tu pro něho není. I kdyby stokrát si myslel, že objevil to, co hledal, tak mu to není přáno. Bídák, co se plouží skrze příběhy, jako černý stín, který se občas ukáže lidem. Ten, jenž se snaží, ale je jen vedlejší postavou příběhu a svůj vlastní příběh nemaje. Kdyby jen Bůh existoval, řekl bych, že to on mu sebral jeho životní příběh, ať už jen kvůli tomu, aby se bavil nad útrapami lidí, anebo proto, aby je trestal, protože zhřešili. Je však pravdou, že každý musí chápat, že v něco takového jsem zanevřel z jednoduchého principu. Nebylo to jen kvůli Candy, ale kvůli tomu, kolik lidí jsem potkal, jenž byli nespravedlivě obelháni, jenž byli nespravedlivě odsouzeni a zahubeni. Andělé… Bídná to stvoření, kterým tak též nezáleží na spravedlnosti, ale co mám říkat já? Já, ten zrozený z temnoty a šílenství své matky. Temná magie mi vždy připomínala, jak nepatřím k tomu dobru, ale také mi připomínala šílenství mé matky. A to, že jsem viděl duchy? To možná byl trest za to, co matka dělala. Trest za to, že nejsem dítě milující matky, ale šílenkyně, co zavraždila i svého muže. Donutilo mě to zhluboka se nadechnout. Neměl bych se k tomu vracet. Ale jak nemám, když to jsou mé kořeny? Jak se mám vyhnout své minulosti, když mi vždy bude dýchat na záda v podobě toho, co jsem já? V podobě té zrůdy. Cecilia působila, jako zvíře chycené v pasti, které se bálo a
bránilo se pomoci ze strachu samého, že je zrůda. Nechápal jsem, jak to někdo takovému něžnému stvoření mohl napovídat. Kdyby ona byla stvůra, tak co jsem tedy já? Pch, to bych musel být zrůda všech zrůd, jenž je posedlá šílenstvím a lačností vraždit. Mluvila o někom, že je nechce vidět, ale já netušil koho přesně. Její věty byly dost matečné, jako by jí posedla panika z něčeho, čeho se bála nejvíce a já cítil jen větší pud jí chránit, ale musel jsem to potlačovat. Mohl jsem jí snad říct ,neboj budu tě chránit‘ tak brzy? Mohl jsem si vůbec dovolit to říct? Rád bych, ale svírala mě nejistota, že nemám právo na to říct to teď, že si to ani vlastně já nezasloužím vyslovit, i když jsem cítil, že to bych nejradši udělal. Ovinul jí do svého kruhu bezpečí a jen tak jí nenechal trpět. Netušil jsem moc dobře, co to se mnou je, jak mě mohla tak lehce zmást. Jak mohla mou mysl zastřít, tak že se zdálo, že jí zaplavila mlha a ty logické myšlenky se ztrácí. Najednou jí popadla větší panika, udeřilo mě to do nosu dost silně, až mě to zabolelo uvnitř. Ne kvůli tomu, že řekla, že nemůže, že by mi ublížila, ale protože jí někdo donutil se tak moc bát. „Mě neublížíš.“ ujistil jsem jí s naprostou jistotou v hlase a smutným podtónem a to jen, kvůli tomu, že jí opravdu donutil někdo si myslet, že je zrůda. Ona si to nezasloužila, i když jsem netušil, kde jsem tu jistotu vzal, ale ten pocit jsem měl. Nezasloužila si to a nemusel jsem to mít nijak podložené důkazy. Viděl jsem, jak sama se sebou bojuje. Neměla by se
držet od krve dál, mohlo by jí to zahubit. Mohlo by to zahubit tak nádherné stvoření, kterému se v očí odrážely city a ne chlad, jenž vás donutil mít husí kůži. „Regeneruji se, mě neublížíš.“ ujistil jsem jí opět, ale docházeli mi odůvodnění. Omlouvala se, tak bolestivě, až mi to rvalo srdce skoro za živa přímo z hrudi. „Neomlouvej se, nic špatného neděláš.“ dodal jsem konejšivě, ale to už jsem cítil její rty, jak se přisály. Bolest? Co je bolest, když vám už od dětství vyrývají do rukou pentagramy a čarodějné znaky? Co je bolest fyzická oproti psychické? Je ničím… Naprostým vzduchem, který vám nijak život už nemůže zničit. Měl jsem nehoráznou chuť jí pohladit po hlavě, ale zdráhavě jsem od toho opustil. Bál jsem se, aby se nelekla a neutekla, jako plaché zvíře. Jak je možné, že mě v jednu prostou chvíli pojilo tolik strachu?

Blake - dnes v 12:40
Utrpení, čiré, děsuplné, lidskost cupující. Každá vteřina rvala na kusy část duše, zachovalou z dávných let, napůl zděšenou sobeckým činem z boje o holou existenci, napůl zatracenou, jak se její jednotlivé části propadaly do hlubin pekla. Do plamenů, jež je nesežehnou hned na místě, ale budou mučit každý cár, každou sebemenší nitku plnou vzpomínek a tajných přání, nikdy nepronesených nahlas. A pokud? Pak za ticha šeptané modlitby v kostele, s rukama pevně spojenýma na důkaz živoucí víry. Každý lok sladké krve, čerstvé přímo ze žil, mě posílal krkolomnou cestu k branám hrůz, před nimiž jsem se pokoušela celá ta léta zavírat oči a předstírat, že neexistují. Proč by se měly týkat zrovna mě? Proč by mě měly zvát dovnitř? Nejsem stvůra, nehodlala jsem se jí stát. A přesto se nyní třesu na posledním schodu, čelící nečekané, pro mou duši zcela neznámé situaci. Pokračovat dál a proplout těmi dveřmi jako královna, ač mě tam chtivé paže lačnosti spíše vtáhnou, než aby mi dovolovaly projít s hlavou hrdě vztyčenou. Nebo... se obrátit. Otočit se a pokusit se alespoň z části ospravedlnit tak neurvalý výpad, tu chladnou, strach nahánějící příšeru, jejíž oči do tmy září rudě, protože cokoliv, co zří, je vyrobeno z krve. Z toho nejkrásnějšího odstínu, sladce slaného, plného sobecké touhy po dalším olíznutí, další stroužce té rudé tekutiny, jež dává smysl života někomu jako jsem já. Ne... ne jako já. Jsem upír, nikoliv krvelačná zrůda. A nikdy se jí nestanu. Nikdy!
Prudkým odtrhnutím rtů od temné řeky života se bráním, odmítám přijmout jakékoliv dary, jichž nejsem hodna. Pro někoho je krev vysněným Edenem a lidská oběť andělem strážným, ale já? Já se pokaždé styděla za své chování, za přijímání toho úplatku, abych ještě chvíli mohla na této planetě existovat. Snad i proto se každý den pokouším hledat radost v těch prostých maličkostech, jichž si lidé neváží, nevšímavě přechází kolem nich a nepozastaví se nad tím, co dělá jejich existenci tak... živou. Jedinečnou. Vůně linoucí se z farmářských trhů, když se ještě pokoušejí všichni ti dobrotiví lidé postavit své stánky se zručností, jakou by jim mohl každý umělec závidět. Ševelení stránek popsaných záživnými příběhy kdykoliv je někdo otočí mezi ukazováčkem a palcem. Melodii cinkajících skleniček, tvořících vlastní harmonii a píseň, jíž jen málokdo porozumí. Lidé se sotva pozastavovali nad tím, proč je tráva obdarovaná tak výraznými odstíny zeleně a nebe se dokáže změnit z jasně modrého na potemnělé, hrající všemi odstíny šedi. Neměli čas, trpěli na jeho nedostatek. Já ho měla na rozdávání. Nepřišlo mi divné zastavit se v půlce kroku s hlavou zakloněnou a sledovat mračna prohánějící se před mýma očima, jako by si hrály na honěnou. Neuctívali dotek slunce na pokožce, neděkovali za jeho teplo. Nefascinoval je úsměv, i ty maličké nedokonalosti, které jej tvoří. To bylo mé pokání za každý doušek krve - obdiv k přírodě, k tomu, co dokázala stvořit. Příroda a lidé z ní pocházející.
Cítím na rtech kapky horké krve. Ne, Adamovy krve. Omamné, sladké, kdy ta bestie uvnitř mého těla touží po dalším loku, neboť jí tři nestačí a zdá se jí to málo. Bráním se jí, jejím myšlenkám a touhám, i kdybych si měla kvůli tomu ublížit, což i v jednu chvíli činím - zoubky, stále ještě dosti odhalené, se zabodávají do měkké tkáně rtů, upíří krev se mísí s tou cizí. A obojí chutná tak sladce, když chtivý jazýček zlehka přejede po zraněném povrchu, sbíraje poslední zbytky oné dokonalosti, harmonie dvou krevních skupin. Ta libost v srdci mě nutí podvědomě se odtahovat, držet si dlaň před ústy, abych ho ještě víc nevyděsila. Co na tom, že se mi do očí hrnou slzy zklamání ze svého rozhodnutí? Co je komu po tom, že budu vypadat jako malá ufňukaná holčička, rozmazlená princezna, které někdo ublížil? Vždyť tou špatnou jsem já. To já přiložila rty na jeho předloktí, nikdo jiný. To já učinila ten významný krok a zatratila se. To já... jsem selhala. "Ne-neměl jsi to dělat. J-já... já bych to zvládla..." Musela bych, co jiného by mi zbývalo? Radši netušit, odkud krev v poháru na víno přijde než si připomínat, komu jsem ublížila a nosit jeho tvář navždy v srdci. Bojím se mu pohlédnout do očí, čelit jistému odsouzení, neboť co jsme? Jen krev sající pijavice, nic víc. Paraziti hodující na tělech ostatních. "Omlouvám se... Omlouvám se..." Dokolečka vyslovená omluva se stala jakousi mantrou volající po uklidnění, ačkoliv se nepřestávám třást rozčilením ze sebe samé. Z toho strachu, co nastane, co teď přijde. "Ublížila jsem ti, j-já..." Stále cítím krev ve vzduchu, ničí mě to, neboť každá ta kapka nabádá monstrum v mém srdci, aby běsnilo.
Pohyb vpřed přijde nečekaně rychle, jak se čerstvá krev začínala činit, regenerovat každé zranění, každý neduh projevený hladem. Dlaní se snažím zakrýt Adamovo zranění, zatímco se volnou paží natahuju po jeho druhé ruce, abych tu svou vyměnila za jeho a nebyla nucena stát tak blízko té zpívající siréně. Snažím se skrýt svou tvář za dlouhý závoj blonďatých vlasů s nazrzlým podtónem od své přírodní barvy, zabránit mu zahlédnout zasychající krev na rtech, ty cestičky tvořené jeho darem. "Dě-... děkuji ti. Za... za tvůj dar," tichoučké špitnutí je odpovědí, zlomenou reakcí na prach rozdrcené duše. Stáhnu paže z jeho dosahu, sama je křížím přes hrudník, jak se bráním proti možným výpadům, které zkrátka očekávám. Nikdo s kouskem racionality v těle by nevěřil upírovi, že nezaútočí. A já přeci upírem jsem.

Adam Dickson - dnes v 13:42
Nemohl bych jí nic z toho vyčítat. Proč bych měl? Sám jsem jí nabídl svou krev a sám jsem se živil krví. Jaká ironie, že? Krvelačné monstrum nabídne upírovi svou krev. Myslel jsem, že mě doba změní, že léta, co jsem prožil tohle ve mně změní. Otupí ten pohled na to, že jsem horší, než jakýkoliv upír. Ještě, kdybych používal temnou magii, tak by ze mě páchla na sto honů, ale tu jsem nepoužíval nějakou dobu. Uzavřel jí někde uvnitř sebe s tím, že jí nepoužiji, pokud to nebude nejvyšší nutností. Čas od času jsem cítil, jak mě uvnitř mého těla tlačí, dožaduje se, abych ji použil, abych ji vypustil, ale nemohl jsem. Brala život. A to tak krutě, že jsem to už ani já nechtěl znovu vidět. Někdy jsem měl dost toho sledování umírání. Nechápal jsem sebevrahy, jen lehce jim něco hnulo s životem, opravdu lehounce a hned chtěli umřít. Netušili jakým darem je pro ně být lidmi a ne něčím jiným. Lidé byli někdy nesmírní blázni. Vedli války, jen protože se dva velikáni nepohodli, místo toho, aby si to ti dva vyříkali mezi sebou, tak museli zapojit i jiné lidi. Tolik prolité krve. Ti by měli být zrůdami, ale přesto zákonitost byla jiná. Nutila nás, ty kteří jsme vznikly z popela temnot a stínů lesa, abychom se nazývali zrůdami, bohužel to byla pravda. Ale pro ni ne. Trpěla kvůli tomu hlady, aby asi nebyla tím, čím je. Nemohl jsem jí byť rozumět, já se tak narodil. Nemohl jsem si zvolit cestu, jestli budu člověk, či stvůra. Neříkám, že ona si to zvolila, ale byla aspoň chvíli člověkem. Někdy mě neskutečně zajímalo,
jaké to je vlastně být člověkem. Jaké to je být bláhový smrtelník, který neví kdy jeho život končí, ale ví, že není dlouhý? Jaké to asi je nevidět své kamarády zestárnou, přičemž být stále mladým? Jaké to je prostě nemuset skrývat svou podstatu, ale smět být bez starosti sám sebou? Milióny otázek na to, jaké to je být člověkem, ale bez odpovědi. Neznám odpovědi. Nemohl jsem se nikdy nikoho zeptat. Zeptat se lidí, tak si budou ťukat na čelo, o čem to ten blázen hovoří. Zeptat se proměněného, urazí se a raní ho to. Neměl jsem tedy šanci nikdy zjistit odpovědi na své otázky. Jen jsem věděl, jak bolí, když vše kolem stárne a roky plynou, jak řeka. Nevnímal jsem už poslední dobou ty roky, prostě jsem chodil po světě, stěhoval se, loučil se s místy a nehledal si už přátelé, protože většinou stárly a já jim ani nemohl povědět, co jsem, že furt vypadám stejně, tudíž jsem jim musel zmizet z očí, jako pára nad hrncem, jenž se rozplyne a zbudou z ní jen vzpomínky. Měl jsem vždy blbý pocit, když jsem tam ty staré přátelé musel nechat. Opustit je a nechat umřít samotné, ani na jejich pohřeb jsem se nemohl ukázat a jejich duchy jsem taky potkat nechtěl. Jak bych jim asi vysvětlil, že i když jsme byli přátelé, tak jsem jim musel lhát? Jak jen bych jim to mohl říct až takhle po smrti? Když jejich duch hledá pokoje? Jen bych je dráždil a věznil na tomhle světě. Opět promluvila. Prý jsem to neměl dělat, že by to zvládla. Nevím, jestli tomu, tak moc věřila, že to znělo pravdou anebo, jestli tak uměla lhát. Ne ona by takhle lhát neuměla, v jejich očích se dalo dobře číst. „Neomlouvej se, sám jsem ti nabídl krev. Vím, že jsi upírka, tak že to nebylo omylem.“ přiznal jsem upřímně. Měl jsem jí snad lhát? Ale proč
bych jí měl lhát? Aby se sebe bála, a styděla se za sebe? Ne to, už jí někdo tak zničil… Já ji chtěl pomoct. Sebrat každý střípek její rozbité duše ze země a dát ji dohromady, i kdyby to mělo trvat roky. Byl jsem odhodlaný to prostě udělat a nic by mi v té cestě bránit nemohlo, na to jsem býval moc tvrdohlavý a průbojný, ale musel jsem to opravdu tak chtít učinit. Když se mi pokoušela zakrýt zranění, tak už jsem postřehl, jak se mi rány hojí, jako vždy. Dobře a bez jizev. Nikdy jsem neviděl na svém těle, jak to vypadá, když jizvy zůstanou. Asi bych jich už měl dost, kdyby mi takhle nemizely a pravděpodobně bych nejvíc měl zjizvené ruce a to hlavně znaky minulosti. Uvědomil jsem si, jak v podstatě zamyšleně sleduji trávu na zemi. Opět jsem tedy vzhlédl na ni, na tu dívku s porcelánovou pletí. Skrývala se za svými vlasy a mě to uvnitř duše mrzelo, tak jsem se odhodlal k maličkosti, u které jsem doufal, že neuteče. Odhrnul jsem jí vlasy aspoň, abych viděl polovinu jejího obličeje a strčil jí je opatrně za ucho, i když jsem se cítil neohrabaně, jako slon v porcelánu. Jako poleno, co si neví rady. „Přede mnou se bát nemusíš.“ promluvil jsem na ní jemně, aby se nevyděsila a neutekla a mé koutky úst se opět zkroutily do menšího úsměvu. „Taky se živím krví…“ přiznal jsem krutost ironie, jenž se tu děla. Ironie toho, že zrovna krev k životu potřebuji, i když nerad, proto jsem se možná radši uchýlil na zvířecí. Netrpěl jsem vegetariánstvím, aby mi vadilo zabíjet zvířata, bylo to něco, co bylo normální
v době, ve které jsem vyrůstal. V té době takové hovadiny nebyly, prostě i lidi jedli maso zvířat, tak za co se stydět? Jasně nejedí je syrové, ale už to přeci není od toho tak daleko, jako pro krev vraždit lidi. Musel jsem se trochu soustředit na to, abych změnil jen špičáky v ústech na vlčí. Bylo to léty zkušeností, jako mladý jsem musel změnit všechny zuby. Ach, už mluvím, jak stařec, co sedí v křesle u krbu a vypráví svůj životní příběh. V menším úsměvu jsem jí právě ukázal ty špičáky lovce. Toho monstra, kterým bych se mohl nazývat. Problém je, že vlastně nevím, jestli se mám pokládat za starce, či nikoliv. V jednu chvíli jsem měl slova v mysli, ale jak bych je mohl říct? Vždyť by to znělo zvláštně. „Přede mnou se nemusíš bát toho, co jsi.“ dodal jsem tiše a trochu nešťastně z toho, jak se kvůli tomu drží ode mě dál. Asi si nevšimla, že se mi rány zhojily již na paži, a tak jsem jí tu paži z té strany ukázal. „Vidíš?“ hlesl jsem tiše. Měl bych vůbec to ukazovat? Co když jí to jen vyděsí? Bylo, ale už pozdě ten krok popřípadě vzít zpátky a možná jsem v její hlavě jen vytvořil milióny dalších otázek, když jsem nebyl vůbec cítit, jako upír.
Adam Dickson
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Adam & Cee

za Thu Oct 05, 2017 8:21 pm
Blake - dnes v 14:29
Byl zvláštní, něčím jiný, výjimečný oproti každému jinému. Ta podvědomá předtucha, že se při pohledu na upíra dají lidé na útěk, dokázala v noci pozvolna probouzet k životu noční můry, jejich věčně rostoucí hlad po strachu. Dlouhé temné prsty se snadno obtáčely kolem krku, tiskly jej, dokud ticho noci neprořízl výkřik hrůzy a boj se zmuchlanými přikrývkami, tou hranou vidinou bezpečí, kterou vlastně vůbec nezajišťovaly. Válku o kyslík, o nadechnutí se, o ty nepatrné jistoty, jež se náhle zdály nejdůležitější. Byla jsem tou, co za nocí zápasí se svým vnitřním já, s tím neurvalým zvířetem drženým pod zámkem, připoutaným řetězy ke zdi, neboť sama čas od času pociťuji tíhu okovů kolem zápěstí. Někdy... někdy to byl trest za mé hříchy, za neposlušnost vůči Bohu a Thomasovi. Cvaknutí, ten ostrý zvuk, z něhož přebíhal mráz po zádech, se stal dalším strašidlem schovaným pod postelí. Dalším z mnoha. Konečky prstů nevědomky přejíždím po zápěstí, jako bych se toužila ujistit, že žádné okovy mě nepoutají k tomuto místu. Že to není jeden z těch bláznivých výletů, prostřednictvím nichž se pokouším uniknout z reality, z vidiny duše ubíjejícího stereotypu, který se stal pravidlem pro naši rodinu, jistotou, řádem. A i když se toužím odtrhnout, něco uvnitř mě se bojí vzdát se tradic, podkopat jejich dlouholetou autoritu, protiřečit jim. Stud mi ani nedovoluje vzhlédnout, podívat se na toho chlapce přede mnou. Na toho, komu jsem svým konáním mohla ublížit, dokonce ho zabít. Prapodivný muž - vkládal do mě důvěru, do cizinky, do neznámého tvora, jehož úkolem je brát ostatním dar života. Stisk drobných pacek v pěst napomáhá držet se od něj dál, ta malá, podvědomá bolest je dobrým protivníkem proti sblížení se s muži. Vlastně... s kýmkoliv.
"Nerozuměli by nám, Cecilio. Nikdo by nás nedokázal pochopit. Naši rasu, naše touhy... Vidí v nás jen monstra, příšery, o nichž píšou stovky a stovky knih. A ty přeci nechceš zemřít tak bolestivou smrtí, viď, že ne, Cecilio?" Ne, nechtěla jsem. Tenhle svět, dokonce i tohle město mi mohlo tolik co nabídnout. Všechny ty knihy, které jsem nepřečetla, obrazy, jejichž tahy štětcem jsem neměla čest spatřit. Melodie zvoucí k tanci, písně, jejich texty pobrukované v záchvěvu spokojenosti...
"Proč se mě nebojíš?" Prostý dotaz. A téměř až zvláštní zareagování na jeho dotek, na to odhalení krví zborcené tváře v měsíčním svitu a pohledům hvězd. Tisíc malých bodů se opřelo do jednotlivých rysů, dříve vznešených, ale v dnešní době? Možná pohledných, možná pouze obyčejných. Obavy se ve mně snoubí, stále váhám s ohlédnutím se po něm, po jeho tváři, po všech těch výčitkách, které očekávám na dně Adamovy duše. Jeho hlas však tvrdí cosi jiného. Vybízí mě, láká, abych se nesnažila skrývat a vystoupila z toho stínu, v jehož temnotách se pokouším ztratit. Těknu po něm pohledem, modré oči na okamžik zachytí tu pohlednou tvář mladíka než jimi uhnu nazpět. "Měl bys utíkat, měl bys křičet... Vyhrožovat mi a nazývat mne hanebnými jmény. Odsuzovat mě za to, co jsem... Proč? Proč tak nečiníš?" S každou otázkou se hlas chvěje rozčílením o něco víc, těmi emocemi odrážejícími se v mých očích, dvou studánkách plných prolitých slz za celá staletí existence upírů z rodiny Lockhart. "Kdo jsi, že se mě neboj-..."
Hlas, ta zvídavost v něm se vytratí z povrchu zemského. Zůstala jen dívka, oněměle stojící proti mladému muži. Proti jeho slovům. "Taky se živím krví…" Nic víc, nic míň. Žádné přiznání nemělo takový účinek jako to, které jsem si vyslechla za ticha noci, ztracená kdesi uprostřed lesa. Ne, počkat, vůbec ne ztracená, právě naopak - nalezená někým, kdo mne neodhodil do kouta jako jednu z poničených panenek, o jejichž přítomnost nemá ve svém životě valný zájem. A ten jeho úsměv - žádný výsměch, žádná posměšnost. To on, to prapodivné chování, mě přinutilo odlepit oči od země a sledovat ho se zjevnou fascinací, s tolika otázkami, které jsem se bála vyslovit nahlas ale i potají pouze v myšlenkách. Zamrkám překvapením, když se jeho špičáky prodlouží. Bříška ukazováčku instinktivně přejíždějí po mých vlastních, jejich délce i ostrosti, které by snadno prošla lidskou tkání, vším tím masem a svaly, hledaje zdroj krve, sladkého života. Ty jeho... zdají se jiné, ač to může být i příšeřím, v němž se oba nacházíme. Kdesi uvnitř sebe pociťuji touhu se jich dotknout, okusit jejich hladkost... zda jsou skutečné a nikoliv pouhým výplodem bujné fantazie. Paže se už už natahuje, rozechvělé prsty se blíží, ale nic se nestane. Bázlivost znovu volá o pomoc a nutí mě se stáhnout, přitisknout si ruku k tělu, schovávat se jako malé dítě. "Mo-... mohla bych?" Jistě připomínám malé dítě, které se rodiče ptá, zda si skutečně může pohladit toho poníka, o němž básnilo celé dopoledne a nyní se topí ve viditelné nejistotě. Koneckonců, nejedná se snad o tabu mezi námi obdobnými tvory? "Dotknout... se jich?"
Adam Dickson - dnes v 15:20
Ptala se, proč se jí nebojím, ale neměl bych se já jí na to ptát? Neměl bych se ptát, proč se nebojí rasy, jenž nezná? Ne to nemohu, vyděsil bych jí a ona by utekla, jako to plaché zvíře. Neměl jsem tu odvahu se jí na to zeptat a děsit jí, asi by mi vyrvalo kus srdce, kdyby utekla, kvůli tomu. Zbabělec. Tak by se dalo teď popsat mé chování. Mé nevyřčené otázky vůči ní, ale já prostě nemohl. To bylo jako přijít za někým náhodným na ulici a hned se s ním bavit, jak s dlouholetým kamarádem. Bylo by to bláznivé a divné a možná neopatrné. Navíc vážně jsem jí nechtěl vyděsit. Možná ona by měla utíkat a přát si mě už nevidět. Byla skoro, jak laní a já netvorem. Ona skoro bezmocná a já moc silný se spoustou krve na rukách, proto nebylo správné, že ona se bála sama sebe a já prostě se už smířil s titule „netvor“, že už to bylo, jako mé druhé jméno. Bála se opravdu, že by mi mohla ublížit? Ach, kéž bych jich zvládl říct všechno. Všechno o tom, kým jsem, jen tak ledabyle jí to předhodit, ale nebylo to tak lehké. V krku se mi tvořil knedlík, který bránil slovům, jen tak ledabyle vycházet z mých úst, navíc každé slovo pro mě mělo určitou cenu a hodnotu a nedokázal jsem slova nechat plynout jen tak, jako jsem zatím ani nikomu nedokázal povídat o tom, co jsem si zažil v minulosti, kolik lidí
jsem viděl umřít, kolik jich umřelo v mých rukách, jak moc jsem se za tyhle věci nenáviděl. Tohle nebyly prostě informace, které bych jen tak vypustil z úst a čekal, že je někdo vezme dobře. Možná jsem, ale byl jen starý bláznivý samotářský vlk, co svá tajemství skrýval ze strachu, že by si pak na mě opravdu všichni ukazovali, jako na tu zrůdu. Ale pak jako by jí to došlo, vzhlédla na mě s těmi svými kukadly. Něco prapodivného mě uspokojovalo na to, že zase ty její oči vidím, i když něco v nich bylo zvláštního, jako… Jako by byla překvapená. Nevědomky jsem naklonil hlavu na stranu, sice na chvilku, než jsem si to uvědomil, ale i tak jsem netušil, odkud jsem tenhle zlozvyk měl. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že jsem nezastavitelný a nepřemožitelný? Ano byl, každý hloupý ví přeci, že umřít může kdokoliv, ať je smrtelný, či ne. I nesmrtelní umírali. I můj otec… Už zase se vracím k něčemu, k čemu bych neměl, prostě to je špatné… Jako smutek v mých očích, který se tam odrážel dennodenně. Měl bych přestat na to myslet, už jen proto, aby se pomalu z těch očí vytratil. Jenže, co by ho vlastně nakonec nahradilo? Chlad? Ten chlad vraha? Nestvůry? Pravděpodobně, protože moc pocitů mi nezbývalo. V podstatě bych se možná měl radši schovávat v temném koutě a ani nevylézat na světlo. Ale kdybych to nedělal… Kdybych nechodil na světlo, prostě ven se procházet, měl bych
snad šanci ji poznat? Potkal bych ji někdy? Nebuď hlupák, to by bylo nemožné, kdo by do toho kouta prosím tě šel? Nikdo… Nikdy bys nikoho nepotkal. Z mého dalšího toku myšlenek mě právě vyrušil zase její hlas, který s lehkostí doléhal k mým uším přes to ticho. Opravdu mezi námi vznikalo takové ticho? Nevadilo jí to třeba náhodou? Že… No, že moc neřeknu. Její dotaz zněl, jestli by mohla. Ale co? Tolik věcí tu bylo, co by jí mohlo zaujmout, ale tak trochu jsem si nedokázal to s ničím jisto jistě spojit. Připomínala malé zvědavé dítě, co poznává nové věci. Tak že jsem měl možná pravdu, že by jí můj druh nic neřekl, kdybych jí ho řekl. Mrzelo mě, že na některé její otázky jsem nedokázal ani já odpovědět anebo jsem se jí ani nezvládl zeptat. Opravdu jsem se cítil, jako mladý poleno, co jen tak postává a neví, co by. Když dodala dotaz „Dotknout se jich?“, tak mi chvilku trvalo, než mi došlo, co vlastně myslela, protože možnosti pořád neubývaly, ale zase jsme tu teď řešily jednu věc a to mé špičáky. Ty vlčí špičáky, co trhají syrové tuhé maso na kusy, jako by to bylo nic. Znejistěl jsem, což asi i dalo najevo, tak jak jsem dokázal rychle uhnout pohledem a začít se drbat nervózně na zátylku. Ona se nezeptala špatně, jen prostě… Ty zuby… Kolik masa už roztrhaly na kusy? Tahle myšlenka mi prostě bránila v tom se na ní zrovna normálně podívat. Jak jí mohli tak uchvátit? Copak nevidí, jak
jsou ostré a velké? Jak jsou právě uzpůsobené k trhání masa? Copak v tom nevidí tu stvůru, co žere syrové maso?... Vždyť bych jí ani nedokázal ukázat svou vlčí podobu, tedy pokud by jí třeba neměla zachránit život… Jisto jistě by se bála a to nezáleží, jak sebejemnější chlupy má moje vlčí podoba, prostě ty zuby v tlamě. Ty drápy na tlapách… A ty ohromné tlapy… Možná bych připomínal velké psisko, nebo by v tom viděla vlka, ale víc jsem se bál, že by v tom uzřela tu stvůru, co právě těmihle zuby trhá maso, bez sebemenší výčitky svědomí. Strach mě svíral, že by utekla. „T-ty se jich nebojíš?“ zeptal jsem se nakonec zmateně a pohled obrátil zpět na ní s tím ztrápeným dotazem ve tváři.

Blake - dnes v 15:47
Strach byl součástí nás všech, naším dennodenním problémem, chlebem... překážkou. Protivníkem, s nímž si není snadné zahrávat a jeho údery nás mnohdy nutí přemýšlet, zda má cenu vzdorovat, pohrávat si s představou, jak to zvládneme, jak porazíme toho soka, jehož největší zbraní je naše slabina. Bála jsem se mnohého - hlubokých vod, ohně, dalších ztrát, neznáma... I duchů a jejich pomsty na mně a bratrovi. Nebylo těžké si přiznat, že se skutečně bojím, tak co mě drželo nad vodou? Komu patřil ten tichý, konejšivý hlas, jehož dotek spočíval v pohlazení rozechvělé duše, schoulené uvnitř srdce? Váhám s odpovědí, hledám rozuzlení toho zákeřného problému, dbaje na veškerá pro i proti, zatímco čas nemilosrdně ubíhal kolem nás v tichém tik tak.
"Nebojím. Nebojím se jich, protože jsou součástí tebe a ty... nesmýšlíš špatně," otevřená se poddám svému rozhodnutí, s hlavinkou jemně nakloněnou na stranu, kdy vodopád zlatých pramenů přepadne přes rameno. Už chybí jen úsměv, ale v tom mém se odráží spíše smutek než-li jakákoliv radost. Střípky rozbitého zrcadla, v jejichž odrazu vidím sebe. "Netvrdím, že se nebojím smrti, to bych lhala... A já lhát vlastně ani neumím. Thomas mi nezapomínal připomínat, že jsem čitelná už jako malé dítě. Neumím dobře skrývat emoce," ani mi nedochází, že odbočuji od tématu, znovu jsem se zapletla do svých slov. Spodní ret uvízne mezi zoubky, skousnutý samým rozrušením, po němž krátce potřesu hlavou, srovnávaje si myšlenky nazpátek do řady. "Chci tím říct... Vím... Tuším, že bys mohl skoncovat s mým životem a já bych ani nestačila vykřiknout, ale něco v tobě... Cítím z tebe smutek, z tvých myšlenek, ačkoliv je nerozluštím. A... starost. Už je to dlouho, co jsem cítila něčí starost. Tak... neznámé," výdech se nese s obavami, nevím, co si mám počít. Nevím, jak se chovat. Něco ve mně si přálo stulit se do klubíčka a plakat samým štěstím, ale na druhou stranu - neměla jsem snad být silná? Silný upír bez emocí? Chladný jako Thomas? Jak bych mohla, zrovna já, taková husa. "Cítím strach, který pociťuješ ty, ale neznám jeho příčinu. J-já... netoužím po tom, aby ses mě bál, nejsem... nejsem taková, jak se o nás povídá. Nejsem... Snažím se nebýt... Netvor..." Ten, který za nocí vylézá ze svého úkrytu, aby napadal nic netušící obyvatele a bral si, co si myslí, že je jeho. Hladový, věčně nenasytný.
"Vlastně... tě obdivuji. Za to, co jsi udělal. Za... tvou odvahu... Už je to dlouho, co jsem potkala někoho takového." Připomínal mi Victora, jeho smutný pohled, jako by tušil, že konec jeho života přijde v dohledné době. "O-omlouvám se, bylo to bláznovství, nevím, co mě to napadlo." Bylo to jednoduše už příliš dlouho, co jsem se dostala do kontaktu s lidmi. S muži obecně. Netušila jsem, jak si počínat, jak se vyjadřovat. "Nezlobíš se na mě?" Výčitkami zdrcená na něj hledím, hřbetem packy se pokouším smazat stopy po zaschlé krvi. Drolí se, pokrývá zem pod mýma nohama. Prostě... jen nechci, aby ve mně viděl tu krvelačnou bestii.

Adam Dickson - dnes v 16:24
Kdybych si vypěstoval nějaký zlozvyk, když jsem nervózní, asi bych ho nestále dělal ve snaze se zklidnit, ale žádný takový zlozvyk jsem neměl a neznal. Čekal jsem, že možná si to uvědomí a uteče, protože špičáky vlka prostě… no nevypadají dobře, co si budeme. Čekal jsem, že uslyším, jen kroky, jak se dává na útěk. Nepustil bych se za ní, i když jsem dobrý lovec. Nechtěl bych jí lovit, i když by to možná mé lovecké pudy zlákalo, stálo by jim v cestě jasné „ne“ od mých pudů ji chránit, ji pomoct. Ji dát štěstí i modré z nebe. V tu chvíli jsem vzhlédl na oblohu. No modré v tuhle chvíli, kdy je obloha temná a hvězdy. Trochu jsem se musel smutně pousmát nad tou hloupostí. Prostě „modré z nebe“. Jak se vlastně přináší modré z nebe? A kdo tuhle frázi vymyslel? Vždyť je to naprostý nesmysl. Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by se sebou přinesl kus nebe anebo něco modrého z nebe. Prostě hloupost nad hlouposti, a přesto to zní tak pěkně a nikdo to nebere vážně, ale prostě v tom smyslu „udělám pro tebe první poslední“, což je zajímavé, jak dvě slova se dají přenést do jiného významu. Opět její slova mě přilákala zpět myšlenkami od toho, proč zrovna modré z nebe. Začala o tom, jak se
jich nebojí, protože já nesmýšlím špatně. Netušila ani trošku, co všechno už těmi tesáky prošlo, kolik krků, kolik krve a kolik masa. Nejhorší bylo, že byli chvíle, kdy jsem si liboval nad chutí masa. Stál jsem strnule na místě, protože jsem netušil, co bych na to měl říct. Mám jí snad říct, že požírám maso, že zabíjím živé, že se měním na mohutného vlka s těmi zuby, který trhá kusy těla od sebe? Ne to prostě byla nevyslovitelná věc. Začínalo mě zajímat, kdo je Thomas, protože o něm často mluvila a já samou zvědavostí chtěl vědět, co to je za člověka. Chápu, že slovo člověk bych neměl používat, protože pravděpodobně bude to samé, ale ta otázka už byla na jazyku a já si ji nemohl odpustit. „Kdo je Thomas?“ zaznělo nakonec otázkou z mých úst. Možná jsem se neměl ptát, ale třeba se dozvím víc, anebo mě ukamenuje a uteče. Já a strach? Jistě, ale o tebe a o to, abys neutekla. Neměl jsem strach z ní, ona… No ona nevypadala jako stvůra a pro mě ani nemohla být. Zhoubný to výsměch, když jsem jí toužil chránit, ale zároveň jsem se bál, že až mě pozná víc, tak uteče, jak nejrychleji umí, protože prostě týpek, co se mění na vlka a pije krev a je nesmrtelný a je starý… Pro boha toho bylo, co by ji mohlo prolétnout tak najednou myslí v tu chvíli, až na to přijde. Nemohl jsem jí nechat v tom, abych jí nechal si o sobě myslet, že je netvor. „Ne, tak to není.“ začal jsem okamžitě napravovat omyl „Já nemám strach z tebe. Ty… No ty jsi prostě… No, jak to říct“ zas jsem se škrábal na zátylku. Ach tak to
byl můj neobvyklí zlozvyk a to jsem si myslel, že tu už není „Jsi upírka. A kdybych se tě bál, tak bych ti nenabídl ani krev. Můj strach je úplně o něčem jiném…“ řekl jsem poslední větu se smutným pousmáním. Netušil jsem, jak bych jí to řekl, co kdyby vážně utekla, i když tvrdí, že ne. Pohled jsem stočil do strany a zvažoval následky otázky. V podstatě by mohla být naprosto neškodná, tedy urputně jsem v to doufal, jinak by mě opravdu mé svědomí bolelo. „Jak moc se bojíš vlků?“ zeptal jsem se, ale nedíval se na ní, až po é, co jsem dotaz položil, tak jsem se na ní po očku podíval. Zajímalo mě, jak se zatváří a co řekne. Musel jsem se už zeptat na něco takového. Hlodalo to ve mně a já nedokázal jen tak odhadnout, co by udělala, prostě jsem potřeboval vědět odpověď na mou otázku. „Proč bych se na tebe měl zlobit?“ optal jsem se nechápavě a to jen, protože prostě jsem sám nechápal důvod, proč bych se měl zlobit. Za to, že se chtěla dotknout mých špičáků – ne to mě zaskočilo, protože jsem v podstatě rozený zabiják – vlk. Zaskočilo mě, že jí ty tesáky neděsí. Za to, že se napila krve, jenž jsem jí nabídl? Proč? Vždyť jsem jí tu krev nabídl ne? Tak proč bych měl? Nedávalo mi to smysl, proč se na ní zlobit, neměl jsem k tomu jakýkoliv důvod a nemínil jsem ho hledat v drobnostech.

Blake - dnes v 16:52
"Kdo je Thomas?" Otázka vypálená silou střelby z brokovnice, následky toho výpadu se zarývaly hluboko. Bylo lepší se ptát na to kdo je Thomas než spíš co je zač? Vrah, blázen, snílek, idealista, v jehož světě jsme jen my dva, nikým neohrožení. Jen dva sourozenci a nikdo víc. Ve své zvrhlé lásce, daleké od té běžné, protože jsme nepoznali nic jiného než cit pro toho druhého. Dlaň pravé ruky překryje prázdné bříško, znovu na mne doléhají ty pocity studu, ponížení, to zvěrstvo, které na mě Thomas napáchal, aniž by se staral o následky. Aniž by svých činů jaktěživ litoval. Snad jen toho, že na nás rodiče přišli tehdy v noci, když matka vrazila do podkrovního pokoje, za jehož dveřmi nás věznila na dva západy. Sotva jsem si dokázala zpětně vybavit cinkot klíčů v zámku, ani kroky nesoucí se po vrzajících schodech, jak se blížila k nám. Už si ani nepamatuji, co vlastně tehdy křičela. Ječela vůbec po nás? Proklínala své vlastní děti než jí Thomas strčil přes zábradlí?
"Bratr. Thomas... je můj bratr," vydechnu po chvilce ticha, jehož napětí jsem v myšlenkách sotva měla tu čest zaregistrovat. Mysl se toulala v dávno zapomenutých letech, dekády nazpátek. "Je jediný, kdo mi zbyl. On... On je-..." Dobrý člověk? I něčemu ve mně se zdála tato slova výsměšná, tak sarkasticky pronesená, jako by je vyslovil samotný ďábel v hlubinách pekelných. Zavřenýma očima se pokouším postavit se tomu soudivému světu, každé zlé, jedovaté poznámce pronesené na naši adresu. "Stará se o mě už dlouho, vlastně odmalička. Nemá rád, když... něco není podle jeho plánu. A já je porušila. Bude... Bude se zlobit," rozčilením si znovu skousávám spodní ret, zlozvyk z lidské éry mého života, mého lidského života plného čerstvého vzduchu, tepla a zimy. Příliš vzdálená doba, že si už sotva kdy dokážu vybavit drobné detaily i ty větší, ucelené celky. Všechny etapy, jimiž jsme si museli projít, spolu či odděleně. Prsty okopírují levé zápěstí, už teď cítím tíhu okovů, jak mě zase zamkne na půdě a na měsíc se nebudu moci podívat ven. Slunce jen nepatrně dokázalo proniknout skrze pevně spojená prkna a stíny... Ty stíny naháněly hrůzu. "On není zlý, myslí to dobře, on... on... Má povinnosti vůči mně. Dělá to pro naši budoucnost... Vždycky to dělal pro naši budoucnost...," zmatená, tak ztracená ve vzpomínkách, začínám blábolit, vrtím u toho hlavou, jako bych se snažila odehnat neposedného ďáblíka na mém rameni. Ošíváním začnu přecházet z jednoho bodu do druhého, koutkem mysli počítaje své kroky. Sedm, za každých okolností sedm. Jeden ve středu, tři při okrajích.
V půlce kroku mě zastaví jeho dotaz, tak... nesouvisející s tématem. Tak odlišný od toho všeho. Zaváhám, pátrám v paměti po odpovědi. "J-já... nevím. Nikdy jsem žádného neviděla." Vlci se u našeho panství nevyskytovali, neměli kam se schovat. Prostor kolem nás netvořily lesy, život na samotě se podepsal nejen na nás ale i na ostatních. Nic v naší blízkosti neexistovalo, jen pustina. "Te-tedy vídala jsem je na obrázcích, ale v životě... Nikdy jsem neměla tu čest," hlesnu v tichosti, neustále si drtím nervozitou zápěstí, jak už začínám bláznit. "Oni jsou tak-...," v půlce slova přistoupím o krok, zasněná ve svých představách, jací vlci dle mého odhadu jsou. "Majestátní... Tak hrdí tvorové... Věrní svému druhovi. Cení si starších, jejich zkušeností. Jsou... jako lidé kdysi dávno, světem nezkažení. Obdivuji se jejich vlastnostem, jejich hrdosti a síle. To, v jakých podmínkách dokáží přežít..." Kdo ví, kde se tam vzal ten drobný úsměv na rtech, lehoučký, něžný. Ztrácela jsem se v živém obrazu vlka před svýma očima, unesená fantazií. "Jsou hrdí na to, co jsou. Také bych taková chtěla být, ale to nejde. J-já... nejsem šťastná z tohoto... z existence, která se zdá tak ubíjející. Bez přátel... sama.Sama proti všem těm hrůzám..."

Adam Dickson - dnes v 17:26
Litoval jsem svého dotazu na Thomase, protože jí to očividně rozhodilo. Snažil jsem se v tom nezamotat, i když ona očividně měla vnucená slova, jako nějakou říkanku, či básničku, podle toho, jak to říkala. Jako by jí donutil se jí to naučit. Mé uši a duše v tu chvíli trpěla. Bylo to skoro, jako poslouchat papouška, kterého jste násilím naučili říkat, co po něm chcete anebo, jako když vidíte lvy v cirkuse, jak se je dotýkají biče a nutí je skákat podle toho, jak ten mizerný člověk, jenž se dokáže nazývat cvičitelem, chce. Tak ohavně cvičený, až z toho běhal mráz po zádech a nemít praktiku v tom, abych se udržel v klidu, tak asi už zatínám vzteky ruce v pěsti a nadávám, jak to kdy mohl udělat. Ale svět mě naučil potlačovat hněv, i když to znamenalo, že tak krmím temnou magii uvnitř sebe. A to už vůbec nevěstilo nic dobrého. Až se jednou vypustí, bude dost silná a mocná… Prokletí za šílenství mé matky… Doufal jsem, že ho už nikdy nebudu muset spatřit, ale asi k tomu nebudu mít daleko. „Co když existuje něco nebo někdo, kdo ho srazí? Toho se nebojí?“ kladl jsem otázky s rozmyslem, prostě mě jen zajímaly věci, i když následně jsem toho litoval, že jsem to vůbec z úst vypustil, ale musel jsem. „I králové byli toho důkazem, že ať byli sebe víc mocnější, tak je nakonec někdo srazil z jejich trůnu.“ to bylo spíše mé zamumlání si faktu pro sebe, než že bych chtěl, aby to slyšela, spíš jsem nad tím uvažoval, než že by to byl výsměch. Byla to jen čistá myšlenka nad tím, co byla pravda. Nikdo není
mocný navždy. Nikdo nevládně navždy. A nikdo nemůže ubližovat navždy. Už teď podle jejích slov jsem tušil, že její bratr mě jen tak nenechá. Kazil bych mu plány. Kazil bych mu plány o tom, jak ho bude poslouchat na slovo, jak bude mít nacvičené fráze, co ji vtloukl do hlavy. Měl jsem z toho pocit, že jde buď o bláznovství anebo mocenskou hru. Obojí něco v sobě mělo a obojí jsem za svůj život i viděl na vlastní oči. Mocenský vladaříčci, co si nevšímali, co způsobují kolem sebe všem ostatním, avšak vždy se objevil někdo, kdo jim to překazil. Neměl jsem možná před ní položit ten dotaz, pokud jí má bratr pod palcem, tak budu mít vykopaný hrob dřív, než si myslím. Zatraceně, anebo ona si bude myslet, že jsem to myslel špatně, i když to byl normálně položený dotaz z čisté zvědavosti. Měl bych někdy radši jazyk držet za zuby, míň říkat takové věci. Všechno to poblouznění ze mě opadlo, tedy aspoň tak, abych mohl zase přemýšlet. Pravděpodobně to způsobilo to, jak dokázala odříkat vše o bratrovi, jak kdyby jí to násilím vtloukl do hlavy. Bude lepší zůstat u jiného tématu, pokud neutěče, což mi bylo více, než jasné. „Ale vlci taky trhají maso a živí se jím…“ pronesl jsem k všemu, co vyjmenovala tiše. Nervózně jsem se ošil nad tou myšlenkou, jak jsem už několikrát okusil syrové maso. Na to jsem teď myslet neměl, prostě to není dobré a nebyl dobré to zmínit, přesto na jazyk se mi dral další dotaz. Mám nebo ne? Mám ztratit teď anebo později? Mám aspoň něco zjistit anebo zůstat v naprosté nevědomosti? Nemohl jsem zůstat bez odpovědi ani na tuto otázku. Věděl jsem, že
by mě pronásledovala. „Věřila bys mi, kdybych řekl, že se měním na vlka?“ zeptal jsem se takovým zasmátím, jak moc pošetile to zní. Lidi měnící se na vlky? Jak moc mi to bude věřit? Málo… Málo, vždyť moc nezná a místo, aby jí děsili mé zuby a zuby vlků, tak si je s úžasem prohlížela. Místo toho, aby jí vlci děsili, jako krvavá monstra, tak se nad nimi rozplývala, jak jsou úžasná, jak mají jednoho stálého partnera, a jak respektují stáří. Nikdy je neviděla, ale asi by o nich dokázala dlouho bájit. To byl přesně důvod, proč jsem tenhle dotaz musel položit a nebylo to, že jen jsem ho mohl, nýbrž já opravdu musel. Zdál se mi podstatným.

Blake - dnes v 17:54
"Co když existuje něco nebo někdo, kdo ho srazí?" Ta otázka se zdála stejně absurdní jako skutečná, děsivá v té kráse odhalení, v té hrůze z myšlenek na budoucnost bez Thomase. Polknu, cítím, jak se mi hrdlo stahuje obavami a předtuchami něčeho špatného. Vyzvídal snad? Hledal slabiny? Nechtěla jsem pátrat v jeho myšlenkách, ale ty emoce, to zabarvení mě vtahovalo dovnitř, ať se mi to líbilo či nikoliv. Jakési vnitřní utrpení, jemuž jsem nerozuměla, lítost... starosti, snad i hněv? Vztek? Pohlédnu na něj, v očích se odráží nechápavost, jak mi nedocházely Adamovy ochranitelské pudy vůči někomu tak cizímu, tak neznámému jako jsem já. A přesto tam byly, skryté pod tím vším, přesto jasné. Kdyby srdce spolupracovalo, vynechalo by úder, napůl potěšené tou bláhovostí, na druhou stranu plné děsu. "On tomu nevěří. Říká, že upíři jsou jediní, kdo... Kdo mohou vládnout a dát světu řád. Neuznává... neuznává lidi, jejich smrtelnost, ač mezi ně patřil. On... je hrdý na to, čím se stal. Vídám v jeho tváři tu radost... ten pocit štěstí, že mě uchránil před stářím, nemocemi... smrtí. Dělal to pro mě, nechtěl o mě přijít. Jen se staral, jako každý bratr. On...," hledala jsem ta správná slova, tu obhajobu, která by nás mohla chránit v Adamových očích. Chlad přívěsku, jehož modrý kámen tisknu v dlani, nepomáhá potlačovat kruté vzpomínky na Thomasovo jednání. Všechny ty smrti, kterých nebylo třeba a přesto se jich ujal jako kat svého díla v podobě odsouzeného. To on přinášel svým obětem smrt, ale já byla tím nástrojem, tou vábničkou. Zavřu oči s touhou potlačit slzy, jež se mi do nich derou, ale je to jako se bránit někomu trojnásobně silnějšímu. Bez šance...
"Je to můj bratr, musím ho poslouchat. Tak... jsem byla vychovaná." Ačkoliv mne každé slovo bolí, každé se ostře zařezává do žeber a rve mi vnitřnosti na kusy, nechci svou krev zradit. Nechci ho předhodit lvům jen proto, že se ve skrytu duše trápím a přeju si, aby ten bludný koloběh už projednou skončil. Žádná další smrt, žádná další vražda. Prolité krve jistě bylo dost, další není třeba. "Neznáš ho. Je to můj bratr, je to rodina. A-a-... Všechno jistě mělo svůj důvod...," jenže právě tohle mě nejvíc děsí a nutí mě vzdát se kontroly nad tělem. Klesnu v kolenou, končím na zemi, dlaněmi zapřená o chladnou půdu. Vlhkost trávy skrápí mé slzy, všechna ta bolest se uvolňuje, vyplavená z těla ven. "Je to můj bratr..."
Trvá mi než se vzpamatuju, oči zamlžené slzami sotva dokážu pozvednout, abych mohla čelit jakémukoliv druhu souzení ze strany cizího člověka, neznámého muže, jehož jméno znám. Adam, první muž. První, kterého Bůh stvořil, zatímco se ženou se spletl. Pokaždé jsme jim přivedly pád, je to už v naší povaze. "Vlci nejsou parazité. J-já... jsem parazit. Pijavice... I teď jsem jí byla... přisátá k tobě... hladová... ubohá..." Uhnu pohledem do strany, ponížená svými činy, že na chvíli zapomínám, co mi Thomas za tohle provede. Hlavu zvednu teprve tehdy, když pronese tak zvláštní větu. "Věřila bys mi, kdybych řekl, že se měním na vlka?" Jak nestandartní dotaz. Jaká to prapodivná žádost. Přesto neváhám. "Když existují upíři, proč by nemohl žít i jejich pravý opak? Jejich... jejich..." Nepřátelé. Staneme se jimi i my dva? Nepřáteli na život a na smrt? "Nechci být tvým nepřítelem... Nechci... bojovat o svou existenci..." S hlavou sklopenou šeptám svá slůvka, téměř jako by se mělo jednat o poslední vůli. O přání než můj život bude ukončen. Prožila jsem příliš lítosti, žila jsem v ní, stala jsem se její múzou i ztělesněním stejně jako strachu, obav... všeho špatného, v čem se lidé topí. Co si hýčkají jako své bolístky. Zakloním hlavu, abych se naposledy ohlédla po nebi. Po všech těch světelných bodech a obrazech, které tvoří. Které lidé nedokáží ocenit, ale já si do nich vmalovala své vlastní příběhy. Dávala jsem mu svolení. Svolení, aby to vše ukončil.
Adam Dickson
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Adam & Cee

za Thu Oct 05, 2017 8:21 pm
Adam Dickson - dnes v 18:32
Začala mluvit, jako bych ho chtěl srazit, ale nic takového jsem nechtěl, jen jsem se mínil bránit, pokud mi půjde po krku a bránit i ji, pokud jí bude chtít víc ublížit, ale to mi očividně nechtěla dovolit. Očividně nemohla. „Nikdy jsem neřekl, že mu chci něco udělat, jen tu sleduji, jak ty sama trpíš nad tím. Jak tě to láme… A bolí mě sledovat něžné stvoření, jenž to trápí. Cítím přes nos všechny tvé pocity…“ povzdechl jsem si „jako zatracený psisko… Měl bych držet radši jazyk za zuby a odejít, už teď vidím, jak se mě bojíš, ale mylně. Nejsem vlkodlak, aby upíři byli mí nepřátelé, ale ani nemohu je řadit mezi své přátelé. Vlastně nevím, kam je řadit, proto se asi snažím nejdřív někoho poznat, než ho hodím do toho pytle. Mohl bych být zalezlí s tím, že všichni by mi šli po krku, protože jsem nebezpečím pro všechny. Polovlkoupír, co vůbec to je za název?“ začal jsem přemýšlet moc nahlas. Uvědomil jsem si to a zděsil se sám sebe, že jsem to řekl. „Bojíš se mě… Bojíš se, že bych ti ublížil a to bych toho nebyl schopný jako… no nebudu ti to tu rozmlouvat. Je tvá volba, čeho se bojíš a čeho ne. Pravděpodobně je tvůj strach oprávněný. Asi tedy sbohem….“ nebyla to veselá slova a cítil jsem, jak
ze mě vyprchala ta energie. Ne nebyla to energie, jako přesně naplněné mé obavy, jechž jsem se obával. Sám jsem toho řekl moc, tak moc, že se bála. Neměl jsem… Měl jsem mlčet, měl jsem mít zatemněnou mysl. Sám jsem si tu kudl vbodl v podstatě teď do zad. Sám jsem si mohl za to, že se cítím jako větší postrach a sám jsem tomu musel čelit. Zhluboka jsem se nadechl a otočil se k ní zády s úmyslem se vydat pryč. Jít bloudit opět světem. Její bratr mi pravděpodobně půjde po krku tak či tak. Opět mě nečekaně zevnitř udeřila temná magie v hrudi, kdybych udělal sebemenší krok, nebylo by to dobré, musel jsem jí udržet pod kontrolou, což jsem mohl jen tím, že zůstanu stát na místě. Mrcha stará, jak tenhle svět se snažila využít mé momentálně psychické slabosti. Ne zůstaneš tam, jsi šilená, jako má matka, proto tě nepustím. Opravdu bylo riskantní udělat krok, držel jsem v sobě to zlo toho démona a v klidu dýchal s pokusem se to zatlačit zpět, do klidné polohy. Nepomohlo by ani meditování. Bylo to něco, co mě nutilo držet kontrolu nad svými pocity, co mě učilo se orientovat v mocenských hrách, které právě hráli staří upíři. Bylo to něco jako poker. Schovat pocity a být jak
schránka bez duše, být šílencem, jenž nemá pocit viny. Zatlačil jsem zpátky své největší neduhy. Nevím, co přesně tahle holka ve mně zranila, ale něco to bylo, i když přesně nevím co. Naději? Touhu jí pomoct? Anebo jen dorazila, to co jsem věděl? Smířený se vším jsem si nad tím pokývl. Bude to asi tak lepší.

Blake - dnes v 18:55
Chytla jsem ho. Ten lehký dotek prstů, chladných oproti horké, životem dýchající pokožce, se zdál vysvobozením z toho černobílého světa, v jehož náručí jsem uvázla. Bez barev, bez emocí, bez toho, co dává lidem smysl. Nebyl to život, nebyla to existence, jednalo se jen a pouze o hloupé přežívání ze dne na den. O naději, která se stejně pokaždé obrátila v prach, zborcená jako domeček z karet. Dětský výtvor opovrhovaný rodiči. A na citech... na těch nezáleželo, jak by také mohlo. Všem byly ukradené, nikdo neměl tu práci, aby se staral. Ani Thomas ne. Neničilo ho, jak moc mi ubližuje, jak mne každé jeho rozhodnutí plné krve trápí a ničí. Jak se děsím toho dne, kdy mi představí dalšího vybraného kandidáta pro post, co má přinášet lásku a porozumění, dokud nás smrt nerozdělí. Bylo mu jedno, že noci propláču a pod vrstvou oblečení skrývám svou identitu sestry a příležitostné milenky. Že noc se nakonec stala tím nepřítelem, protože její oči viděly mou bolest a vyvolávaly jí nazpět, abych se utápěla v hrůze o to víc. On... Adam takový nebyl. V jeho duši, v jeho myšlenkách jsem cítila touhu mi pomoci, ale i tato přání nakonec zlomil pocit zklamání. Ze mě? Z něj? Ať už byla odpověď jakákoliv, děsila jsem se jí, nepřála jsem si znát odpověď, protože bych o to více mohla zklamat sebe samu a nazývat se netvorem oprávněně.
"Prosím, počkej," šepot se vznáší v tichosti našich kroků, v lehkém ševelní trávy u našich nohou, v něžném pohlazení vánku. Nechtěla jsem, aby odešel. Abych... ho ztratila. Někoho, kdo mi rozumí, kdo se mě nebál a neproklínal mě za to, čím jsem se stala. Co na tom, že se nejednalo o mou volbu? Jsem upír, budu upír, na tom už nikdo nic nezmění. "Nedělej hlouposti, Cecilio. Víš, že mě to rozčiluje." Věděla jsem to až moc dobře, Thomas se nazapomínal připomínat ani v myšlenkách, ve vzpomínkách, které se zdály staré, starší než my dva dohromady. Jako by tu byly od pradávna. Ironicky mě právě tohle přinutí stisknout Adamovu ruku o něco silněji, uvědomujíce si naše spojení, to teplo přelévající se z jeho těla do mého. "Omlouvám se." K zádům pronešená slova odráží mou bezmoc i schopnost nečelit mu tváří v tvář, jak se za sebe stydím. "J-já... už je to opravdu dlouho, kdy jsem... s někým mohla hovořit. A být sama sebou, ačkoliv se za sebe stydím. Za to, co jsem." Prsty se instinktivně posunou, ani nevím proč si je s ním chci proplést. Nejsme milenci, nejsme přátelé, nejsme manželé. Vím, že nebudeme. Adam... není hoden Thomasových plánů. "Říkala jsem pravdu, když... když ses mě ptal. Nebojím se tě. Bojím se... sebe, svých pocitů, svých rozhodnutí. Bojím se toho, že když na mě budeš hledět jako před chvílí, nebudu chtít jít domů, protože... tak se na mě už dlouho nikdo nedíval." Blekotám nesmysly, nevím, co mě to popadlo, ale v Adamově přítomnosti se otevírám. Nejspíš jsme si byli podobní více než bychom si chtěli připustit. Oba zničení svou vlastní existencí, oba na pokraji bláznovství.
"Chci... Chci ti poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělal." Nemusel, nikdo ho nenutil. A přesto tam zůstal stát po mém boku a nabídl mi svou krev, část sebe sama. Lidem se zdá něco podobného samozřejmé, ale vůbec to tak není. Prolít vlastní krev, aby pomohl druhému? Kdo to dnes dělá. V těchto dobách... nikdo. Nikdo až na Adama. "Děkuji, Adame," zašeptám s posledním stiskem ruky. Měla bych se vrátit, měla bych jít zpět a hledat domov, čelit strachu z Thomase. A přesto si dovolím jednu malou rebélii proti systému. Natáhnout se a vtisknout Adamovi polibek na tvář.

Adam Dickson - dnes v 19:35
Donutilo mě, ale zůstat stát na místě, když jsem ucítil její dotek na své ruce. Trochu jsem to nečekal, ale někde uvnitř jsem byl v duchu rád za ten dotek. To, jak jsem, sic její chladnou, ale přesto její, kůži cítil na té své. Co na tom, že byly její ruce ledové, aspoň byly jako obklady na bolavé rány. Zaslechl jsem i její žádost o to, abych zůstal. „Jsi si jistá, že mám zůstat?“ zeptal jsem se jí. Můj tón hlasu nebyl vůbec nijak veselý, dokonce jsem přemýšlel, jestli bych neměl svou ruku stáhnout k sobě, protože přeci jen, kdo ví, jestli bych se měl tak jemného stvoření dotýkat. Co kdybych jí ublížil? Neodpustil bych si to a bolelo by mě to neustále na duši, jako rána, jenž by se nehojila. Tak rád bych ji pohladil po ruce, kdybych se nebál, že pláchne, jako laň před vlkem. Cítil jsem její pevnější stisk, kdybych neměl otupělé ruce, možná by to bolelo a možná ne, sám jsem netušil. Bolestí otupělé ruce. Zvedl jsem svou volnou ruku, kterou nedržela a se zaujetí jsem si jí prohlédl. I když tam ty jizvy nebyly, tak jsem si přesně pamatoval, kde byly ony rány vyryty. S přesností na milimetr bych trefil i ten pentagram a i ostatní znaky. I po té době. Není to šílené? Šílené, jak kvůli zničenému dětství skoro
bez rodičovské lásky, jsem si pamatoval věci, které bych neměl. Ne měl bych si pamatovat, kolikrát jsem v dětství lhal, když jsem snědl poslední sušenku, měl bych si pamatovat, jak jsem jako dítě kravil, odřel si kolena, brečel nad rozbitými hračkami a ne, jak přesně si na ruce vyřezat znaky kouzel mé taky. Ne to nebylo to úžasné dětství, které by každé dítě mělo mít. Pociťoval jsem, jak na mě kvůli tomu dolehl smutek. Málem jsem si vybavil ještě Candy, ale tahle vzpomínka už by to dodělala, ku štěstí se mi, ale povedlo včas myšlenku zastavit. Můj pohled automaticky vzhlédl k hvězdné obloze, kde hvězdy svítily. Otec nám povídal, jak ty, které jsme ztratili, najdeme ve hvězdách. Nebyla to pravda, ale přesto jsem si to nechával v hlavě, byla to krásná myšlenka, která aspoň zmirňovala částečnou bolest všech, kteří z mého života odešli tou krutou cestou, která se nazývala „smrtí“. Kostnatá stařena s kosou, která nás prý všechny dožene. Možná je to pravda a možná ne, ale asi spíš tomu tak bude. I kdyby nás nikdo nezabil, tak tu přeci je možnost, že se staneme šílenci a sami skončíme. Uvědomil by si vůbec někdo, že jsem zmizel. Asi jen Lisa a kvůli Lise Stefan. A možná jsem se jen hodně mýlil. Slyšel jsem slova, která pravila, ale věděl jsem, jaký strach měl v tu chvíli. V tu jednu jedinou chvíli. Nadechoval jsem se už pro to, abych jí něco řekl, ale místo toho, jsem dostal pusu na tvář. Další překvapení. A další můj povzdech. Opatrně jsem se jí vyprostil ze sevření a podíval se na ní. „Řekni mi tedy do očí, že by ses mě nebála ani jako vlka… Ani jako to čtyřnohé stvoření se
srstí, jenž chytá zajíce a tak, i kdybych tu teď tak před tebou stál.“ vybídl jsem jí. Neměl jsem to asi po ní chtít, ale prostě jsem nechtěl moc věřit její větě, co mi neřekla do očích. Nic proti ní, ale když jsem viděl, jak se choulila skoro v koutě, abych jí nesežral, tak se tomu těžce věří. Potřeboval jsem to, proto slyšet takhle a ne jen za zády. Za mými zády. „Nechci být jako stín noční můry, jenž by tě sledoval, jestli chápeš, co tím myslím, proto to chci slyšet takhle.“ odůvodnil jsem jí ještě, aby to nemohla splést, či zaměnit, že to je myšleno ve zlém. Naopak nechtěl jsem pro ni zlé, jinak bych tady po ní nechtěl to znovu slyšet.

Blake - dnes v 19:55
Dal mi další důvod k zamyšlení. Bála bych se ho jako vlka? Predátora, jehož tlapy měkce našlapují, zatímco se prodírá hustým lesem, osamělý to lovec, bez družky, bez toho, kdo by mu řekl, že nejsem kořistí? Toho, kdo je napůl člověkem a napůl vlkem, dvěmi šelmami v jednom těle? Jak moc poničená musela jeho duše být, když byl nucen snášet dvojí myšlenky ve své hlavě. Jak moc se asi bál, že uteču, když ona slova vyřkne nahlas? A přesto tak učinil, i když se za to proklínal ve své hlavě a bědoval nad tím rozhodnutím. Měla bych být také silná. Kvůli sobě... Kvůli němu. "Bála bych se...," začnu váhavě odpovídat na položenou otázku, prsty stisknuté v drobných pěstech, malé ventilaci emocí. Ten strach tam byl, ale jiný než myslel. "Bála bych se, protože by mě bolelo, kdybych ti ublížila. Bála bych se svých reakcí, kdyby se ve mě probudila ta příšera ze všech těch příběhů plných krve a násilí." Ta nelidská stvůra, za kterou upíra považují. Věděla jsem, že jí nejsem, ale každým dnem, každým dalším douškem krve jsem k ní směřovala blíž a blíž, utrápená a znavená věčným bojem se svou dravou podstatou. Svěsím hlavu, do očí se mi derou slzy, jež už smysly zaschlou krev z úst. Rychle se jich pokouším zbavit hřbetem rukou, rozmazávaje po tvářích, abych mu na konci procesu věnovala úsměv - smutný, tesklivý a přesto plný naděje, jíž jsem si uchovávala navzdory všemu. Pro ten šťastný konec, jaké mají pohádky.
"Nejsi ani stín, ani má noční můra. Ty ne. Přiznávám... bojím se mužů. J-já-já... Neumím s nimi komunikovat, nevím, jak jim odpovídat. Mám obavy z toho, co ke mě pronesou. Ale ty..." Jsi jiný. Jiný než můj bratr, jiný než muži, kteří se ocitli v mém životě. Tolik podobný Victorovi v jeho posledních dnech života. Vydechnu přebytečný vzduch z plic, ani ho necítím na rtech. Už teď mi scházelo teplo jeho těla z toho prostého, pro lidi běžného doteku. Prázdnota v srdci narůstala, mrtvá a černá. Vzhlédnu, zůstávám čelit jeho pohledu, odhodlaná mu říct pravdu. "Bála bych se tě, kdyby se ti líbilo mi ubližovat. Kdyby tě to činilo šťastným. Ale přesto bych na tebe nezanevřela a neotočila se zády." Možná proto jsem stále s Thomasem, naivní malá holka, která věří, že se jednoho dne polepší. Že zatratí své plány, zničí tu destruktivní osobnost a stane se milujícím bratrem, nikoliv vrahem, na jehož rukách ulpělo již tolik krve. "Zůstaneš tím, kdo mi pomohl, když jsem ztrácela naději." Když jsem myslela, že umírám. Mým andělem strážným.
Adam Dickson
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Adam & Cee

za Fri Oct 06, 2017 8:06 pm
Poslouchal jsem její slova, ale i tak nezněla jako pravda, prostě to, jak se bála, že jí zabiji, jen když jsem se zmínil o tom, že se měním na vlka. Zněla prázdně bez pravdy, jako by si nepamatovala, co udělala, ale mě to prostě už v té hlavě asi navždy zůstane. Je to, jako vyslovené slovo, jenž se nezapomíná, rozbité okno kamenem, anebo čas, který se nezastavuje a furt spěchá kupředu. Prostě to je něco, co už asi ze své mysli nevymažu a nemělo jí cenu lhát, jako že jo jasně, chápu to a věřím ti, když to tak nebylo. Nebylo by to fér vůči ní. „Bála ses, že tě zabiju, znám ten pach, když se člověk bojí, že umře, už mnohokrát jsem to cítil… Až mockrát…“ řekl jsem tiše a v tu chvíli se vyhýbal pohledu do jejích očích a vůbec tomu, aby ona viděla pořádně do mých. „Kdybych to měl brát podle tvých slov, tak já jsem taky stvůra, tudíž tvůj strach je asi na správném místě. Možná by jsi opravdu měla utíkat přede mnou…“ přemýšlel jsem furt nad tím. Prostě mě drtilo uvnitř si vždy těžce uvědomit, co vlastně jsem zač, ale věděl jsem, že zase se z toho vyhrabu za čas, že zase mi to bude jedno, smířím se s tím, že jsem zrůda a budu kráčet dále po světě. Tolik stěhování jsem si už zažil a ještě mě čeká a sám jsem se sebe ptal, jak vlastně ještě dlouho budu kráčet po světě a budu ignorovat, jak čas kolem mě letí. Jak se zvyky a tradice mění. Jak se lidi a jejich styly mění. Jak ještě dlouho? To jsem sám fakt vůbec netušil. Nebyl tu ani nikdo, kdo by mi to řekl, protože nikdo nevěděl, jak dlouho tu bude každý z nás, tak že vyptávat se nemělo cenu, sami jsme byli strůjci svého osudu. Všiml jsem si, jak si utírá slzy, ale trochu marně, tak jsem z kapsy u džínů vytáhl čistý kapesník. Proč jsem vlastně ještě takové věci nosil? Neměl bych se přizpůsobovat době? A ne jenom tímhle, ale i chováním? Možná jsem už jen moc starý na tenhle svět… A možná si to jen namlouvám… „Víš Cecilio, nerad to říkám a není to v úmyslu ti tak ublížit, ale pravděpodobnost, že bys mi ty ublížila je… No hódně moc malá oproti tomu, že jsem já tady ta stvůra. Cítím se, jako vlk, co hledí na jehně. Ne jehně, co by chtěl sežrat, ale i tak prostě v té odlišnosti je slyšet, že je to… No jako když máš lovce a kořist, a i když lovec nechce lovit kořist, tak je furt lovcem ne? Tím monstrem, že? Prostě tím vším zlem, i když fakt nechce kořisti ublížit.“ prostě jsem jen nad tím přemýšlel, ale bylo to tak. Jako když stojí vlk a jehně. Starý bláznivý vlk. To bylo přesnější. O krok jsem radši od ní ustoupil, kdyby se rozhodla o tom opravdu zamyslet, kdyby si uvědomila, jak je pravdivá ta teorie vlka a jehněte. Nemínil jsem jí lhát, a když jsem si uvědomoval, co uchovávám uvnitř sebe, tak jsem si byl stoprocentně jistý, že jí lhát nebudu, to prostě nešlo. Ne s tou temnotou, co jsem v sobě nosil, i když jsem jí zatím držel zavřenou pod kontrolou. Ale to jsem jí už vůbec nemohl jen tak říct.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Adam & Cee

za Sat Oct 07, 2017 9:19 am
"Každý se bojí neznáma," vyslovím tu chabou námitku, ale vím, v duši věřím této pravdě. Když stojí člověk před něčím  neznámým, v první chvíli ho sváže strach, drtí jeho plíce, bojuje o nadvládu s rozumem. Zkoumá pud sebezáchovy a to každého z nás dělalo lidským. Kdo se nebál, byl v mých očích blázen. Možná i v očích všech ostatních. Strach nám velel přežít, nutil nás zachovat nás naživu, uvědomovat si podstatu existence. "Beze strachu bychom si nevážili života. Nevážili bychom si sami sebe. I když jsem upír a má existence je zatracená lidmi, mám... mám radosti, ty drobnosti v tomhle světě, o které nechci přijít. Na které se každý den těším. Beze strachu bych si neuvědomovala, že slunce na obloze je dar. Že úsměv může zahřát na srdci. Že každý den, ať končí smíchem či prolitými slzami, má svůj důvod a formuje nás do těch dalších. Samozřejmě, že mám strach, ale je rozdíl bát se bez příčiny a umět si ho odůvodnit, posunout se dál. Bála jsem se toho, že nevím, co jsi zač. Hořkého konce, co přijde rychle. Bála jsem se tvého pohledu na mě, když jsem pila tvou krev..." Toho, jak se na mě bude dívat poté, na tu malou pijavici, co si z něj udělala švédský stůl. Bála jsem se toho, až si uvědomí, co jsem to za monstrum. Tiše vydechnu, tolik myšlenek se mi honí hlavou, ale přesvědčovat ho o svém je ztrátou času. Vzal si to, co bylo jeho srdci blízké, jako Thomas, který nikdy neviděl dál za to, co vidět chtěl. Bylo jedno, jak jsem se cítila poté, jakými myšlenkami jsem se trápila. V Adamových očích oficiálně zůstávám vystrašeným děvčátkem, které hledá máminy sukně.
Oči klesnou k nabízenému kapesníku, kousku látky, který měl zabránit slzám ulpívat na pokožce. "Památka z dob rytířů." Připomenutí jejich cti, jak nezapomenu okomentovat. Milovala jsem rytíře, jejich galantnost, ač historie byla pokaždé více či méně přikrášlená. "Lovec, který nechce lovit kořist, má city," tiše, tak tiše, že by má slova vánek dokázal zachytit a odnést vdál, vyslovím svůj postoj. Možná jsem jehnětem, Ovečkou, chcete-li, ale necítím se jako štvaná zvěř. "Pak je vlk tím, kdo se postará, aby jí nikdo neublížil. Je ochráncem, nikoliv monstrem. Stín k její čistotě, zuby k její jemnosti. Ten, u koho se může skrýt, protože ví, že jí nebude ublíženo." Smutný úsměv krášlí rty, melancholický, jako bych si na něco vzpomněla. A skutečně - na jednu z těch krátkých pohádek, snad trochu morbidních příběhů, kterými se děti za našich dob strašili. "Sbohem, drahý Vlku."
Lehkost, s jakou to bylo proneseno, se stala téměř srdceryvnou. Jako bych se loučila napořád a měla se rozplynout ve stínech, zmizet jako pára nad hrncem. Jeden, dva, tři kroky zpátky, po nichž se drobné tělo stočilo na druhou stranu, míříce pryč z lesa. Daleko od toho chlapce, jehož společnost mi byla milá, milejší než kohokoliv za poslední století. A do ticha neslyšitelných krůčků se ozval hlas. Snad ševelení listí v korunách stromů, snad hvězdy vypravující své příběhy. Snad to byla jedna blondýnka, vrhající se tváří v tvář svému nepříteli, tiše si pobrukující starou pohádku. Jako by ji vyprávěla zvědavému dítěti. "Žil byl jeden bledý člověk s tmavými vlasy, který byl velice osamělý. Všichni se s ním museli jednou setkat, a tak se ho každý stranil. Jednoho dne vzal sekeru a rozetnul se vedví. To aby měl vždy přítele..."
Adam Dickson
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Adam & Cee

za Wed Oct 11, 2017 11:18 am
Další hra stejných postav

Uběhlo několik dní o té doby, co jsem se viděl s Cecilii. S tou dívkou, co byla podobná Candy a já nechápal, jak mohla. Nechápal jsem už vůbec, proč jsem na ní vůbec narazil. Oproti ní jsem si připadal, jako větší hrozba. Tolik krve na rukách, tolik životů, co odešlo za války, když jsem tam byl a kolik temnoty se ve mně ukrývalo. Bylo toho až moc, že se mi nelíbilo, jak moc jsem v podstatě prolezlý špatnými činy. Tedy aspoň podle mě byly špatné. Ovšem pamatoval jsem si moc dobře, že mám na svém těle nápis, co říká, že nikdo není bez viny. Byl to holý fakt – pravda. A před touhle pravdou se utéct nedalo. Všichni nosili na svých bedrech vinu, tedy krom těch, co se ještě k prvnímu problému nedostali, tudíž nemluvím o novorozencích, či nějakých malých dětech, prostě myslím ty starší a dospělé. Všichni provedli něco špatného – něco co si za celý život nemohli odpustit. Já si nemohl odpustit třeba ani to, že jsem Candy neubránil… Že jsem se za ní nerval celým svým já. O co bych mohl přijít? O nic. Stačilo jen být vzhůru tu noc a možná… Možná tu ještě mohla být. Opět jsem v zrcadle viděl ten smutný odraz v mých očích. Nebyl důvod si ho všímat, byl jsem jen možná moc starý na tenhle svět. Moc poznamenaný v dětství a ten, kdo skrýval temnotu přímo ve své hrudi. Sklopil jsem zrak od svého odrazu v zrcadle a opláchl si obličej. Věděl jsem, že to nepomůže, ale aspoň jsem musel mít pocit, že jsem ten smutek z tváře smyl, ovšem můj psí výraz by říkal něco jiného, proto jsem se už znovu nepodíval. Možná se právě za mnou temnou magie valila jako temný oblak, i když to byl nesmysl. Vůbec teď vymýšlím blbosti. Prostě to, že mám ten temný oblak přímo v hrudi, stačilo k tomu, abych nebyl ten „dobrý“ a bylo jen dobře, že za dobu, kdy jsem nepoužíval temnou magii (což bylo fakt dlouho), tak ze mě ten temný pach vyčichl. Nikoho teď nenapadalo, že oplývám takovým darem temnot. Darem, jenž mě oddaluje od toho, abych patřil jinam než do podsvětí, nebo jak lidé to lidé nazývají, do pekla. Hodil jsem na sebe černý tričko, modré džíny a bundu. Asi byl čas se jít projít a být tím stínem procházejícím se po ulicích. Tím stínem, který všichni přehlédnou. Vyšel jsem z domu a musel si trochu přivyknout opět na denní zářivé světlo. Dva dny jsem nebyl venku z principu, že se mi nechtělo. Po ulici chodili lidi a já neměl náladu na ně narazit. *Opravdu jsi starý bláznivý vlk*pousmál jsem se smutně nad tím, co bylo pravdou. Ale kdo by to řekl, že? Nikdo neví doopravdy, jak dlouho tu chodím, dokonce ani já sám. Jen jsem ten temný stín. Ten, co je dobrým, ale zároveň samotným zlem. Ten co je slušným, ale zároveň šílencem. Kdo vlastně jsem? A co vůbec ještě mám udělat, než se mě osud rozhodne zahrabat do hrobu? To bylo to, co si lidé nikdy nekladli za dotaz. Nikdy se neptali, co je jejich posláním – jejich život byl moc krátký na to, aby se touhle otázkou zabývali. A také moc krátký na to, aby je vůbec ta otázka napadla. Rozhodl jsem se zajít na místo, kam bych nepáchl, kdyby tam byl bratr. Navíc většina lidí touhle dobou byla v práci. Mohl jsem pracovat, ale přeci jen jsem měl tak nechutně moc peněz, že to možná ztrácelo pravý význam zatím. Možná se časem po něčem podívám. Teď, když nad tím přemýšlím, tak jsem si nikdy nemyslel, že budu tak bohatý, vlastně naopak život v jisté skromnosti před nějakou dobou, mě naučil, že peníze nejsou všechno. Právě, že peníze vám nedají všechno. To radost v životě vám dá víc, tedy pokud máte z čeho mít tu radost.Vešel jsem bránou na hřbitov a v tichosti jsem se procházel kolem hrobů. Možná byl čas si aspoň s někým promluvit. Jsi vtipný Adame. Musíš mluvit s mrtvý, abys měl s kým pokecat co? Abys nikomu nic neudělal, co? Stejně jsi netvor. Přidřepl jsem si k hrobu a položil na něho kytici. *Ani netušíš, jak moc bych si přál pro tebe něco udělat. Mnohem víc, než jsem mohl… Mohl jsem se přeci jen víc snažit vědět, co s tebou je… Mohl jsem možná něco vymyslet… Ale ne… V tu dobu jsem byl zabedněný pako,co plnými doušky z tebe vysávalo radost, kterou moc nepoznalo.* zavřel jsem oči a přemýšlel nad tím,co jsem s danou osobou prožil, a co mohlo být, kdyby… Kdyby nepřišla kamarádka smrt… Zapálil jsem svíčku a vstal. Kdyby jen bratr o tomhle věděl, nejspíš by se dobře bavil. A už to tu bylo. Cítil jsem blízkost ducha, jenž umřel na nemoc a odešel v dobrém, i tak ovšem, mě mrazilo z toho, že mi stojí přímo za zády, tak jako tomu bývalo dřív, když ještě tato osoba chodila po světě, než jí potkala rakovina. Dívka s pihami na tváři a dlouhými zrzavými vlasy. Opomenul bych, jak kouzelné byli její hnědé oči. Vydal jsem tichý povzdech. Sám jsem si nebyl jistý, jestli ji chci vidět a mluvit s ní.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Adam & Cee

za Wed Oct 11, 2017 12:07 pm
Cítit dotek slunečních paprsků na tváři po tak dlouhé době, se zdálo zázrakem seslaným z modravých nebes, k nimž se upínaly zraky všech, kteří byli ochotni zastavit se na těch pár vteřin, nechávaje se unést fantazií. Odprostit se od problémů, stíhajících obyvatele planety na každém kroku, ať už se jednalo o placení účtů, problémy s drahou polovičkou či dětmi, nebo prostě jen dotazem, co si dát k obědu. Slunce, ta blízká hvězda pomalu spalující zem pod nohama, dodávala naději i řád, stalo se jistotou na každý den. Protože když nevyjde, co pak? Když lidské bytosti, a všechny okolo, ztratí tuto několik milionů let dlouhou tradici, co jim pak zbývá? Strach. Strach z temnoty, z neznáma... Znala jsem ho až příliš dobře, hladový, věčně připravený ke skoku, kdy se vrhne na svou kořist a začne ji trhat, párat její tělo ostrými drápy, odhalovat každou vyděšenou buňku v těle, choulící se vyklepaně v rohu. Ten pocit jsem mívala z bratra, z jeho prapodivných nálad, zavánějících podstatou šílenství, bludů. Hořkých myšlenek, že se jednoho dne nevrátím domů, neotevřu dveře a neprojdu do chodby jako obvykle. Že se k němu obrátím zády, nebo hůř - že mu bodnu dýku do zad jako sprostá záporná postava v antických hrách. Mezi lopatky, jak říkával Hitchcock. Posmutnělý úsměv zkřiví rty v mlhou obalené představě. Jako bych snad toho byla schopná. Jako bych snad já mohla proti komukoliv pozvednout zbraň a chladně ho připravit o život. Tušila jsem, jak o tom Thomas smýšlel; za každým rohem viděl potenciálního rytíře, který bude ochoten vysvobodit jeho princeznu ze zajetí líté saně, bájného draka z pohádek. A čím častěji se začal zabývat obdobnými iluzemi mé budoucnosti, tím více jeho majetnické chování začalo prostupovat nejen do slov, ale hlavně do činů.
Stejně jako tehdy, když mě držel v zajetí po několik dnů. V temném sklepě, kam laskavý dotek slunce nedosáhne, v obklopení nepřátel v podobě strachu a hrůzy, děsu a matného šílenství. Jejich hlasy mě týraly, jejich sevření drtilo kolem hrudníku, jak se obtáčely kolem mého těla, svírajíce ho stiskem krajty. Okovy na zápěstích mi sotva mohly připadat jako výmysl, co si na mě ušila představivost. Tak těžké, že jsem se nemohla ani zvednout, připoutaná k chladné zemi. I teď jsem ještě cítila jejich drtivé prsty tlačící na křehké kůstky. V první chvíli mi je zlomil a já se bolestí rozplakala. Slzy se staly společností a připomínaly vědomé utrpení z despotického Thomasova chování, touhy kontrolovat každou buňku v mém těle. Každou mou myšlenku, každý sen. Věděl, co se stalo, cítil to ze mě - strach i ten lehký závan radosti ze setkání, které možná skončilo dříve než se mohlo rozvinout v něco víc. Možná... možná to tak bylo dobře. Nechtěla jsem přinášet starosti, natož pak bolest a smrt, ale jak se zdálo, pak právě tito společníci mě budou na každém kroku doprovázet. Moji dva bodyguardi střežící každý krok. S jemným povzdechem jsem si přejela dlaní po viditelně pomalu se hojícím zápěstí. Poslední dávku krve jsem odmítala, pila jsem jen tolik, abych přežila, abych udržela svou existenci naživu. Nepodléhala jsem touze uzurpovat si co nejvíc, opíjet se tou sladce slanou tekutinou, jejíž barva mohla zápasit s nejčervenějšími odstíny růží. Já beztak měla radši slunečnice a lilie. Vlastně i jakékoliv obyčejné luční kvítí, tak často opomíjené pro svou bezcennost. Slunečnice mi připomínaly ten velký ohnivý kotouč nad našimi hlavami, to laskající pohlazení, přinášející dávky klidu, po nichž duše zatoužila. A stejně jako většina lidí, kteří dokázali na okamžik zapomenout své problémy, snažila jsem se i já nastavit svou tvář konejšivému doteku paprsků, nechávaje si dodávat sílu do dalších dnů, jejichž jednotvárnost bude sladkým vykoupením stejně jako tím největším prokletím, jehož jsem se mohla dožít.
Noha střídala nohu, kroky se sotva rozléhaly při tiché chůzi, jež doprovázela myšlenky líně tekoucí myslí. Nejen ty se staly společností - tmavá vznášející se postava doprovázela můj krok, rychlost se zpomalila při zaváhání, když jsem po svém boku ucítila jeho přítomnost. On byl vždycky ten, kdo mi dokázal dodat sílu, ale též i největší příval výčitek, že jsem ho neochránila. "... Nemůžeš za to..." Jeho hlas i po těch dekádách hladil, ač se do něj vetkalo zoufalství a agónie z pomalé, odporně se táhnoucí smrti. Musela jsem zavřít oči a přesto jsem nedokázala uniknout vzpomínkám na plameny pohlcující naše panství, aby se z něj nakonec stala jen hromádka trosek. Allerdale hall se změnilo v popel a prach, stejně jako naše minulost. Náš rod. "Ale můžu," nesouhlasem zavrtím hlavou, nadále si udržující vzdálenost od mlhavé postavy Victorova ducha. Ani s příchodem na hřbitov, jehož postranní brankou jsem se nechala přivítat, se jeho společnost nenechala odvát do ztracena. Možná za to mohla jeho vytrvalost, jistý druh odhodlání, které si ponechala i jeho duše, jíž byl odepřen klid. Známé vrzání zrezivělého kovu mi dodávalo odvahu, sem se Thomas neodvážil. Cítila jsem jeho strach ze země mrtvých. Téměř jako by se na něj mohly všechny duše vrhnout a roztrhat mu tělo za to, co jim provedl před takovou dobou. Kdo ví, jak je to s hněvem u duchů, neptala jsem sem. Nechtěla jsem pátrat, strach mi to nedovolil. Vzhlédnu, oči automaticky přejíždí po liduprázdném hřbitově. Sem tam nějaká babička, která přišla dát na hrob své rodině květiny a zapálit svíčku, se stala jakousi součástí tohoto vcelku opuštěného místa. Mladí sem chodívali pozdě, dodávaje si odvahy. Na hřbitovech má přeci strašit, proč by tenhle měl být výjimkou? Usmála jsem se nad tou představou, ani netušili, co všechno nevidí. Bylo to jedině dobře. Už bych znovu klesla pohledem k zemi, když tu zrak zabloudil k někomu osamělému a zcela nečekanému na podobném místě. Mladík stojící u vzdáleného hrobu, přesto očím upíra dostatečně viditelný, rozeznatelný i přes takovou dálku. Polknutím nadskočí ohryzek, pokus schovat vinu mi nevychází a já bych se nejraději za to setkání propadla hanbou. Je snad jedině dobře, že se pokouším maskovat svou přítomnost za závojem rozpuštěných blonďatých vlasů s nazrzlým podtónem, dlouhým, notně vytahaným svetrem v teplém hnědém odstínu, který by mohl, pro jednou mohl splývat s čerstvě napadanými listmi od mohutného javoru, v jehož stínu se běžně ukrývám a kam bych normálně i zamířila. Jenže to bych musela učinit kroky blíže k Adamovi, do čehož se mi  nechce. "... Cecilio..." Slyším tu tesklivost ve Victorově hlase, ale nedokážu si dodat odvahy čelit svému provinění. "Ne, Victore, nemůžu... On... on mě viděl, ví, co jsem zač. Ví, co jsem za zrůdu..." mimoděk si přejedu prsty po tenké kůži kolem zápěstí skrytých pod dlouhým rukávem svetru. Cítím se utýraná, hlavně po psychické stránce. "Nechci, aby mě viděl..."
Adam Dickson
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Adam & Cee

za Wed Oct 11, 2017 12:47 pm
I ona by mi řekla, jak mám jít dále od minulosti, jak mám jít dále, neohlížeje se vzad, ale jen kupředu. Ale také ona bývala jedinou, co nikdy neviděla tu stvůru ve mně. „Měl by jsi jít dále a ne mi neustále chodit na hrob.“ zaslechl jsem ten hlas a musel si hřbet ruky přiložit k nosu. Někdy jsem si myslel, že jsem moc starý na to, abych ještě cítil tuhle bolest, abych ještě furt chtěl brečet, jako ten malý kluk, ale tyhle chvíle mi ukazovali pravdu. Někdy jsem se nedokázal odpoutat od lidí, co byli v mé minulosti radostí. Od těch, jenž mi v minulosti nabídli radost a já pro ně nesvedl nic udělat. „Sama víš, co si o tom myslím..“ pronesl jsem tiše. Nepotřeboval jsem, aby to támhle stařenka na lavičce slyšela, a když nic neslyšela, tak to mohlo pouze pro ni působit, jako tiché modlitby. Bylo to tak lepší, nikdo by nepochopil všechno. Někdo by mi řekl, že je to úžasný dar vídat mrtvé a smět s nimi mluvit, ale byl by na omylu. Pro mě je to prokletí, jako všechny mé „schopnosti“. Vyžíral jsem si asi nejspíše daň za to, jak má matka byla krutá a šílená. „Nemůžeš věčně chodit na můj hrob, jen protože se trápíš… Nechci tě vídat tak ztrápeného…“ šeptal za mnou ten hlas dívky, jenž jsem kdysi miloval celým srdcem, a po které tam zůstala jen prázdná díra. „Mohl jsem tenkrát něco udělat…“ stále šeptajíc své myšlenky k ní jsem klopil zrak. Nerozhlížel jsem se po okolí a snažil se působit, jako každý smutný mladík, co tu někoho ztratil, ovšem rok úmrtí této dívky by pověděl, před jakou dobou tomu je. „Ne nemohl, neřekla jsem ti to. Co bys asi tak chtěl dělat?“ její hlas jen prohluboval tu díru, jenž zela místo mého srdce. Nesnažil jsem se skrývat smutek, proč? Jsem na hřbitově, sem si lidé jen chodí pro smutek. „Mohl jsem být více všímavý k tomu, že se u tebe něco mění… To, jak jsi si přála, abych tě častěji nosil do pokoje… To jak jsi mě požádala, jestli bych mohl častěji vařit… Chutnalo to vůbec dobře anebo to byla žádost jen kvůli tomu?...“ mým hlasem se nesl smutek, žal jenž bolel i takovou stvůru, jako jsem já. Přijít o spřízněnou duši. Záviděl jsem lidem, že tak dlouho netrpí, a možná jsem i záviděl těm, co měli odvahu si sáhnout na život, protože já toho nebyl schopný. Přišlo mi to opět, jako kdyby odešla teprve včera. Neotáčel jsem se na ní, protože jsem neměl odvahu spatřit její krásu, kterou měla, když žila. Stejně bych jí nemohl obejmout a ona by mi nemohla nabídnout, ať se vybrečím. Jsem opravdu slaboch, když skoro tu brečím. Nadechl jsem se zhluboka a potlačil slzy zpět. Ne to jsem fakt nepotřeboval, aby mi ještě po tváří stékaly slzy, když už jsem měl jisto jistě lesklé oči. „Adame… Ty jsi vařil úžasně a já byla radši, když jsem viděla ten úsměv na tvé tváři, než ony chmůry, které jsem v ní viděla ještě, než jsem opustila své tělo… Měl by sis najít psychologa..“ tiše jsem se smutně zasmál. „Sama víš, že bych mu neměl co říct… Mám mu snad povědět, no jak si se měním na vlka, zabil jsem svou matku a umřela i malá holčička, kvůli tomu, že jsem jí nedokázal uchránit a co teprve ty, u které jsem si nevšiml, že jsi nemocná…“ ucítil jsem studený dotek zimy na svém rameni. To byla ona. Pamatoval jsem si, jak mi vždy takhle pokládala ruku na rameno. Cítil jsem to smutné pousmání na\ své tváři. „Adame… Trápíš se zbytečně, stejně bys nic nesvedl…“ nenechala se jako vždy. Vždy ve mně viděla dobro a mohl jsem jí vše říct a přesto mě neměla za tu zrůdu, kterou jsem byl. „Máš pak smutné oči… Když v nich jiskří jsou hezčí…“ musel jsem se smutně nad tou ironií zasmát. Tohle byly i její první slova, když jsme se poznali. Zkoumala dlouho můj výraz až dospěla k tomuhle… tenkrát.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Adam & Cee

za Wed Oct 11, 2017 1:27 pm
Milovala jsem tohle místo a zároveň přinášelo nejvíce žalu najednou. Cestičky mezi perfektní řadou náhrobků, každým jiným ale přesto seřazeným architektem perfekcionistou, často pocítily mé kroky, jak jsem se procházela podél míst posledního odpočinku. Jednotlivá jména, někdy osamocená, jindy namačkaná na sebe, když členů rodiny bylo až moc. Některá už nešla ani přečíst, čas je nechal vyblednout a mnohé zapomenout. Někteří tu ani rodiny už asi neměli, hlavně vojáci, jejichž smutné tváře jsem vídala u hrobů, kde čekali, až si jich někdo všimne. Až jim prokáží úctu a pokusí se vzpomenout na ty chlapce, co si dřív v tomhle městě hrávali, vyváděli skopičiny a tahali se o nejhezčí holku na škole. K mnohým nikdo nepřicházel, což se dalo snadno rozpoznat z prázdných míst, kde bývaly zapálené svíčky a holých náhrobních kamenů bez kytic. Místní správce hřbitova se alespoň snažil udržet trávník okolo zastřižený a hrob čistý, nezanedbaný na první pohled. To mu sloužilo ke cti. Někdy jsem se toho stařičkého muže vyptávala na jednotlivá jména a rodiny, pátrala jsem po jejich příbězích a snažila se vnést trochu radosti do srdcí mrtvých obyvatel tohoto místa. Že si je někdo pamatoval a mluvil o nich, že někdo věděl, kdo jsou - něco víc než jen jméno a prázdný citát o chrabrosti a ztrátě. Sklopený pohled se mi nedařilo vyzdvihnout, abych se podívala po přítomnosti mrtvých vojáků z válek, ať už blízkých či mnohem vzdálenějších. Bála jsem se, že když se jednou očima zatoulám k Adamovi, uhodí do mě vina prudčeji a já se zbaběle stáhnu jako ostatně pokaždé. Možná opustím i tohle místo, uteču pryč a raději budu trpět v bezcitné náručí našeho domu než abych mohla pozorovat svět kolem sebe a zachycovat jej do svých maleb, do melodií. Prsty křečovitě svírají popruh batohu houpajícího se na zádech, bránila jsem to, co mi bylo drahé, i když nebylo před kým. Nikde se tu nevyskytoval zloděj, který by mi toužil odcizit črty načmárané kouskem uhlu, černobílé scenérie zachycující lásku k mrtvým rodinným příslušníkům těmi, kteří si pro ně našli čas.
"... Proč se bojíš, Cecilio? Vždy jsi se bála... Nezměnila jsi se..." Victorův hlas mi připomínal jeho přítomnost, vrátil mě zase zpátky na zem, zatoulanou a ztracenou v myšlenkách. Měl pravdu, co jsem si to jen namlouvala. Vždy se budu bát, Adam se nemýlil. Bála jsem se jeho, bála jsem se sebe, bála jsem se Thomase. Našlo by se toho mnohem víc, kdybych si byla ochotna to připustit, ale nyní jsem se topila ve svém strachu z možného setkání. "Bojím se toho, že by mu mohl Thomas ublížit. Víš... Věděl jsi, jaký je...," kousáním spodního rtu připomínám nervozitu kolující žilami, ty prapodivné ochráncovské myšlenky, jako bych snad mohla zastavit to zlo v nitru bratra, kdybychom se znovu odstěhovali. "Nechci, aby se historie opakovala. Aby začal zabíjet... A tentokrát i někoho, kdo v jeho plánech vůbec nemá co pohledávat," stesk proudí z mých slov, začínají zavánět zoufalstvím. Co bych to byla za monstrum, kdyby se mi líbilo ubližovat ostatním? Zvlášť někomu, kdo mi pomohl, nabídl mi svou paži, abych se z ní mohla napít. Zatnu nehty do dlaní, bolestí se pokouším vyhnat ty nepříjemné pocity ze srdce. Přeslechnu tak Victorova slova, že mu nezbývá nic jiného, než je zopakovat. "Není tam sám. Má společnost." Vzhlédnu, tomu instinktu se neubráním. Modré oči se zaměřují na muže u jednoho z hrobů, na jeho rty, které odpovídají v tichosti, že ani já ho nemůžu slyšet. Mít v sobě více krve, pak bych byla možná schopna přinejmenším tušit, co vyslovují jeho jemně se pohybující rty, ale teď jsem ztracená jako kotě vyhozené na ulici. Jenže já nikoho nevidím, jen Adama. "Dívku..." Očima klesnu zbaběle k zemi. Tak dívku... Nevím proč se ozvalo to bodnutí v srdci. Snad jsem se cítila osamělejší než předtím. Takže i on měl někoho, koho ztratil. Mohla to být nehoda, nemoc... jejich duše jsem nevídala, moje prokletí si vyžádalo jen ty s násilným odchodem na druhou stranu řeky. "Hlavně za ním ne-... Ach ne..."
Než jsem stačila manželovu duši poprosit, aby se nezjevoval v jeho blízkosti a neodposlouchával jejich rozhovor, stín duše se zamihotal ve vánku a ztratil se z dohledu. Tušila jsem, kam zamíří, ale suveréně jsem se odmítala za ním ohlédnout. Krok popohnal druhý k činu, stahovala jsem se za strom, do jeho stínu, kde jsem na ně neviděla a v tichých modlitbách jsem se oddávala prosbám k Victorovi, aby se vrátil a nechal je být. Když už bychom měli odejít, pak jedině spolu. Alespoň mu zabráním v trávení času poblíž Adama. Přesto... to nevydrží. Nedokážu to, musím se za ním ohlédnout. Musím se podívat, co se tam děje. Přidržující se drsné kůry javoru přeci jen vykouknu zpoza silného kmene, ale nic nevidím. Je otázka... Mám za ním jít? Thomas mi zakázal s ním hovořit, pobývat v jeho přítomnosti, ale to bychom se museli odsud odstěhovat, aby se tak stalo. Tohle mělo je příliš malé než abychom mohli zabránit dalším setkáním, ač nechtěným. Váhám, snažím se vzít všechna pro a proti, zvážit je. Vždy jsi se bála... Nezměnila jsi se... Jaká to krutá pravda. Zatnu drobnou pěst, s prudkým výdechem se pokouším povzbudit tu vyděšenou dušičku choulící se v koutku srdce. Budu čelit svému strachu. Už už učiním krok vpřed, když si uvědomím tu hloupost. Má tam přeci dívku... A jako obvykle mě hrdinství opustí. Zůstanu zanechaná napospas té hloupé zbabělosti.
Adam Dickson
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Adam & Cee

za Wed Oct 11, 2017 2:07 pm
„A budu je mít smutné navždy…“ zašeptal jsem k ní. Slyšel jsem ten její povzdech typu ,s tebou je to hrozná piplačka‘. Ten povzdech, co jsem miloval, při kterém jsem se nevině křenil, jak malý kluk, co něco provedl. Ten povzdech, co mi připomínal tu malé drobnosti, co mě trápili… s ní. Teď byl připomínkou mého smutku a toho, že jsem byl pro ni neschopným přítelem. Čekal jsem další vyčítavé řeči o tom, že bych se neměl trápit, ale byla chvíli zticha, jako by jí něco zaujalo, avšak ještě nebyla pryč, cítil jsem jí stále za sebou, kam jsem se neodvažoval otočit. „Někdo se sem díval.“ upozornila mě lehce, stále zvyklá na to, že by ji lidé mohli slyšet, šeptem. Ty slova. Ne ty slova, ale ten význam mi proklouzl myslí, že jsem vůbec na to nereagoval. „Myslíš jiné duchy, co tu jsou?... Co by ne, když se tu s tebou bavím.“ odvětil jsem prostě a dál si myslel nad svým žalem a smutkem. „To taky jeden, ale i nějaká dívka…“ pokračovala stále ve svém. „Prosím, Mackie, nedohazuj mi nikoho…“ požádal jsem jí už normálně nehledě na to, jestli by to někdo slyšel. „Já nic, ale ta blonďatá dívka se po tobě dívala“ její tón nezněl smutně, ale jako by mě nabádala. „Prosím…“ špitl jsem tentokrát. „Zvedni pohled a podívej se lépe a přestaň se otáčet za minulostí, hm?“ zakončila, s čímž jsem cítil, že zmizela. Mohla vědět, že to nemá cenu. Hlavě se nedá poručit, aby myslela na to anebo ono. A prázdnota v mé hrudi mě tížila právě takovými myšlenkami, že vždy jsem mohl něco udělat. Možná jsem mohl zaprodat svou temnou magii někomu, kdo by Mackie vyléčil anebo jsem určitě mohl něco jiného, přeci muselo něco jít, co by vyšlo. Co by Mackie vyléčilo…. Jen já to přehlížel a choval se k ní jak k princezně, ale nevšímal jsem si, jak trpí… Zaslepen láskou… Vzhlédl jsem od jejího skromného náhrobku. Nikdy nechtěla honosný náhrobek, byla by i ráda, kdybych jí rozprášil do moře, aby jak ráda říkala, mohla plavat s delfíny, ale nikdy žádného neviděla, i když jsem jí měl v plánu vzít na vodu… Měl jsem to udělat. Bláznivá, ale zároveň hodná dívka. Ovšem byli tu ještě její rodiče, který by to přehnali s jejím náhrobkem, chtěli dát za něho mnoho, i když Mackie si nikdy nepřála vyčnívat, musel jsem je na to upozornit, už jen kvůli ní. Oni mě nebrali, jako stvůru, ještě mě litovali a to jen protože mě neznali si mysleli, že se mnou musí podělit o konejšivou lásku, ale mýlili se a já brzo odjel, ovšem brzo jsem toho litoval. Mackieini rodiče opustili za měsíc také tento svět. Pamatuji si, jak jsem měl výčitky svědomí, že jsem jim nepomohl. Každou chvíli mě svírali a skoro zabijeli ty výčitky za životy jiných… Také tu padala otázka, co by bylo, kdybych neodjel? Sáhli by si snad taky její rodiče na život? Nejspíš ne, protože bych tomu zabránil… Přesto mě tohle vše vždy navádělo k otázce, jestli už nejsem moc starý na tento svět. Jak jsem vzhlédl, tak se, ale mé myšlenky rozplynuly a nahradily je jiné. Stála tam ta blondýnka s pletí porcelánové panenky. Cecilia. Netušil jsem sám, jak jsem si ji nevšiml už jen podle pachu. Váhal jsem, jestli se za ní vydat. Třeba mě už nechtěla ani vidět a třeba to tak mělo být. Měla se mě bát… Jako jediná mi měla dost jasně najevo dávat, jak zrůda vypadá… Zhluboka jsem se nadechl a vydal se pryč od náhrobku Mackie. Stále to nerozhodovalo o mém směru. Mám jít za ní či ne? Nechci ji ublížit… tak zněla věta v mé hlavě. Ale přesto mě zajímalo, co ona tu hledá. Na tak pochmurném místě… Neměl bys za ní chodit, není to správné. Zastavil jsem se přesně tam, kde už záleželo na rozhodnutí, jestli se vydat za ní anebo na druhou stranu. O téhle dívce Mackie mluvila… Sledovala mě snad, protože se mě bála?... Asi pravděpodobně jo…. Otočil jsem se na ní a jen se smutným úsměvem na ní pokývl, jako na pozdrav, než jsem se k ní otočil zády. Jen ať jde, tam kam potřebuje, nebudu jí překážet v cestě.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Adam & Cee

za Wed Oct 11, 2017 3:05 pm
To aby měl vždy přítele. Bylo lehké zavřít oči a představit si, jak snadno bych dokázala utéct z tohoto místa. Malá zbabělá dušička, žádná hrdinka z románů, jejichž charakterové vlastnosti by až příliš snadno dokázaly rozhodnout ve výběru mezi tichou, vystrašenou upírkou, co se bojí prakticky i vlastního stínu, a duchaplnou kráskou, okouzlující svým šarmem a inteligentním vtipem. V minulém století jsem měla příběhy o nich zaplavenou celou knihovnu a tajně jsem se pokoušela před zrcadlem napodobovat jejich styl, eleganci i jiskrné odpovědi, které by mužům vyrazily dech. V tichosti domácnosti se tak lehce činí, ale zkusit to naživo, čelit muži a využít nastudovaných způsobů? Ne, pokaždé jsem selhala. Není divu, že se do sebe uzamykám čím dál tím víc a o to víc rozčiluju Victorovu nehmotnou vzpomínku muže, který pro mě jeden čas znamenal více než vlastní krev. Za těch více jak sto padesát let jsem se nezměnila a pochybuji, že se tak stane v dalších letech. Ten, kdo by mě vytáhl z té kukly, z ulity, do které jsem se zahloubila, by musel vlastnit nekonečnou trpělivost s až příliš bojácnou povahou a zlozvyky, od nichž jsem se nedokázala odprostit. Možná kdybych v sebe věřila víc a zapomněla na starou výchovu vtlučenou do hlavy. Vštípené zásady a pravidla. Thomas na nich hodoval, věděl, že se mu nepostavím, jak je rok dlouhý. Ctím řád a v něm je pánem domu on, stejně jako hlava rodiny. Pohledem zavadím o spadané listí, polehávající u nohou. Všechny ty odstíny zlaté a hnědé přebíjí jedna - rudá, červený odstín. Krvavý. Měla bych se vrátit a uchránit krev ostatních před zbytečným prolitím. Otočit se zády k těm, s nimiž jsem mohla navázat spojení, po němž jsem prahla, toužebná s trávit čas s něčím jiným než s knihou a babičkami. Hledala jsem útěchu, abych ji nakonec obcházela velkým obloukem. Zbabělá, tak strašně zbabělá.
Stejná jako vždy, stejná jako teď, když vyrazím zpoza stromu, abych se co nejkratší možnou cestou vrátila brankou do světa za ní. Jako by měla magickou sílu oddělovat všechno to zlo a nechat ho tam venku, střežíce vchod, aby jím nic špatného neprošlo. Nic špatného až na mě. Svírám popruhy batohu o to víc, div si jejich hranou nerozryju dlaně, ale když už se mi povedlo učinit krok vpřed, zůstanu zastavena. Kéž by mi přes cestu přeběhla jen obyčejná černá kočka, pověrčivost bych přešla s úsměvem. Ale on... Jak bych dokázala obejít jeho? Projít kolem něj, tvářit se, že ho nevidím, když i teď dokázal, že mi není lhostejný? Stisknu zuby, snažím se nedat najevo vnitřní rozpolcenost, ale tvář mě jako vždy prozrazuje. Být jen trochu mrcha, dokázala bych se skrývat za maskou faleše, ale takhle? Ne, moje emoce, všechny ty city jsou obvykle více než dobře čitelné. Jenže on tam stál a jeho myšlenky... Jejich síla na mě doléhala více než je zdrávo. "Nechci jí ublížit." Silná, dostatečně na to, aby mě přinutila stát a sledovat ho s nevěřícností. Bylo to, jako by jí pronesl přímo přede mnou, hlasitě vycházející z jeho rtů. Sklopený pohled prohledává zem pod našima nohama, znovu a hloupě od něj utíkám, ačkoliv to on má starost. Bojí se toho, aby mi neublížil, namísto se obávání mě, mého druhu, mých schopností. Pravda, na slunci jsme byli slabší, mnohem více než kdy jindy, ale ani to nedokázalo smazat netvora uvnitř mého srdce.
Povzdech nešel přeslechnout, což mě přivádělo k tomu, že i Adam nade mnou nakonec zlomil hůl. A kroky, pod nimiž tráva zakvílela téměř bolestí ze zlomeného srdce. Co na tom, že to první byl Victor a to druhé patřilo Adamovi? Hloupě jsem mu přisuzovala obojí. Svědomí mě tížilo a tak jsem neragovala ani na Victorovo naivní rozhodnutí zabránit Adamovi v odchodu tím, že se před ním zjevil. Už jsem si dávno zvykla na to, že lidé nevnímají duše zemřelých kolem sebe, ani když jim jdou naproti. Nečekala jsem, že u Adama to bude stejné. "Jestli ho nezastavíš Cecilio, tak ho budu chodit strašit. Klidně i do sprchy." Být v tu chvíli živá, propadla bych se do země hanbou, rudá až za ušima. Takhle jsem si jen mohla přát, aby se země rozevřela a pohltila mě, i když to bylo nemožné, pokud by nepřišlo zemětřesení. To tady nehrozilo, Montana je koneckonců nudná, ačkoliv i takový introvert, jakým jsem já, si zde mohl najít svou zábavu. Zhrozená zavrtím hlavou, tenhle výběr z jedné možnosti se mi zdál zákeřný a tlačící na mou osobu. Nakonec se poddám - ostatně jako vždy. "Prosím, počkej, Adame... J-já...," začátek dobrý, ač krkolomný, ale ten konec? Ztratil se. "Ne-neměla bych s tebou hovořit." Ani tohle se mi nedaří. Povzdechnu si, zavíraje nad svou hloupostí oči. Thomas mě už nikdy nikam nepustí, ale musím to Adamovi říct. "Ne proto... že bych se bála. Ale proto, že mi to bratr zakázal. A-ale... já nechci... Myslím tím..." Několik pramenů se dostane do očí a já se je jako vždy pokouším nemotornými pohyby dostat za ouško. "Nechci..." Těžko se to vysvětluje, ač mám pocit, že zíráním na zem mi jde všechno lépe. Jenže Victorova přítomnost poblíž Adama mě nutí čas od času těknout pohledem vzhůru. "Nechci se jeho nařízení podřizovat, když... kdyžsemilíbíbýtpoblížtebe." Rychle vyžbeptnutá slova sotva dávají smysl, alespoň u mě tomu tak je.
Adam Dickson
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Adam & Cee

za Wed Oct 11, 2017 4:47 pm
„Já bych ti nerad ublížil a nerad bych tě viděl vystrašenou, kdybys mě viděla jako vlka, i když jsem to stále já a ne nikdo jiný. Nemám dvě duše.“ přiznal jsem jí se smutným pousmáním, když na mě volala, že mám počkat, že nemám odcházet a tak. Měl jsem ovšem tu chuť utéct a navždy ji zmizet z cesty, ale nemohl jsem, prostě jsem měl potřebu si ji vyslechnout. Zastavil jsem se a otočil se na ní. „Přemýšlel jsem nad tím celé dny, co jsme se neviděli a pravda je taková, že bych tě rád chránil a nenechal ti jen tak ublížit, že bych ti rád dal hodně času se stát zase tou dívkou, která netrpí a která se usmívá.“ přiznal jsem pravdu. „Ale…“ zastavilo mě uprostřed věty, co jsem slyšel vyjít z jejich úst. Cítil jsem se opravdu, jako mizerný ochránce. Trochu jsem se smutně pousmál a zastrčil ji prameny vlasů za ucho. „Taky mi je poblíž tebe dobře, ale bojím se, že kdybys mě poznala blíže, tak bys vzala úprkem rychle pryč.“ můj pohled skončil na jejich zjizvených rukách. Ztrápeně jsem se na ní podíval, takový dotazem, jestli se vůbec mám na to ptát. Nerad bych se ji zase ptal na něco, co by v ní vzbudilo zmatek anebo smutek, či ublížení. To bylo fakt to poslední, co bych chtěl. Taková holka, jako ona by se měla více usmívat, ale to říká ten pravý, co se sotva doopravdy usmíval. Co sotva měl poslední dobou radost. Ty jizvy na jejích rukou mě boleli víc, než kdybych je já měl na svých. Boleli víc, než kdyby mě někdo řezal, protože byly na těch jemných ručkách dámy, která si to nezasloužila. Tak trochu mě napadlo, než že tady jen tak postávat a bavit se tu uprostřed cesty by bylo lepší zajít jinam. „Nepůjdeme si, ale někam sednout a promluvit si, přeci jen hřbitov a všichni ti duchové, co tu jsou, nejsou zrovna příjemná atmosféra.“ řekl jsem jí upřímně trochu ztrápeně stále z pohledu na její jemné ruce. Nechápal jsem, kdo jen tohle mohl udělat. Nebylo to prostě správné. Ženy neměli být bity, ba naopak byly to vždy něžná stvoření, o které se měl muž starat, protože to pak ženy jim dávaly ty rozkošné potomky, co hýřili kolem sebe radostí a nevinností, proto se muž o ženu měl starat, jako o poklad. Opravdový poklad. Co na tom, že Adam zhřešil, kvůli Evě, bylo to z lásky, kvůli něžnému pohlaví a kdyby jen zhřešila Eva? Co by si pak Adam sám počal? Pravděpodobně by mu bylo smutno s zhřešil by dřív, či později sám. Nikdo totiž nechtěl žít v žalu a stesku. Čekal jsem, jestli odmítne a nebo ne. Byl bych však rád, kdyby ne, ale to bylo pouze její rozhodnutí.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Adam & Cee

za Wed Oct 11, 2017 5:40 pm
Toužil chránit mě? Spíš by měl činit pravý opak a chránit ostatní přede mnou. Jako upír, postava z mýtů a legend, o nichž kolovaly pověsti mezi lidmi, ač mnohdy přitažené za vlasy, to byla má rasa, kdo se staví na vrchol potravního řetězce, nikoliv obyčejní lidé. Pohled sklopený k zemi se nepřesouvá vzhůru, vytrvale, téměř až urputně se jej pokouším držet dole, aby neviděl paniku jiskřící v zoufalých očích. Naposledy se mě snažil ochránit Victor a zaplatil za to životem. Podobnou oběť jsem už nemohla podstoupit, ne znovu, ačkoliv od té doby uběhlo téměř sto třicet let. Život zůstával nadále krutý k našemu vztahu, když jeho stín bloudil za mnou, přesvědčený, že tentokrát bude vše jinak. Že konečně najdu to štěstí, po němž ze srdce toužím. S povzdechem stisknu víčka, snažila jsem se ubránit slzám, které se do očí draly po Adamově proslovu, tak hrdinském, chrabrém... rytířském. Jako z pohádky, ale tahle by měla špatný konec. "Má situace...," mi nedovolovala mu říct víc. Složitá, zašmodrchaná, tvořící zbabělce a manipulátora. Prsty kopírují útlé zápěstí, mám pocit, že mě ty neviditelné okovy, včera ještě tak skutečné, táhnou k zemi, do hlubin pekelných. "Na to už je pozdě," okomentuji jeho přání o úsměvech a absolutní ztrátě utrpení, co se nahromadilo v duši. Když jsem se trápila posledních sto padesát let, jak bych se mohla změnit? A za jak dlouho? Rok? Dva? Deset let? Kdo ví, jak dlouho by trvalo vytěsnit všechny ty chmury, tu příšernou minulost a začít od začátku, s čistým štítem. Jistě by to Adama omrzelo, když by viděl, že jeho pomoc končí v odpadkovém koši, protože se nedokážu změnit. "Můj život... a moje minulost... Nic z toho mi to nedovoluje. A-asi nemám souzené se... usmívat a být šťastná. Jsem... jen figurkou v něčích plánech a tak tomu bude, dokud budu existovat," výdech se nese ze rtů ztraceně, nechci do toho Adama zatahovat více než je nutné. Už teď je možné, že po něm Thomas půjde a čím víc bych se s Adamem sblížila, tím horší bude dopad na jeho životě. Zvednu oči, nejspíš se v nich odráží veškerá ta bolest, nahromaděná za celé ty dekády naší společné existence. Prokletá Lockhartovic rodina. Kdyby jen tušil... ale ano, to není jeho starost. Nechci, aby to byla jeho starost. Aby se musel trápit za všechny ty duše, jejichž krev třísní mé ruce obdobně jako bratrovy.
Překvapeně vzhlédnu, když cítím dotek na tváři - to mi zastrčil pár nezbedných pramenů vlasů za ouško. Jaké to galantní gesto a já ho ocením opětovným sklopením očí, plachá a zmatená. Už dlouho jsem nepocítila takový zájem ze strany muže. Naposledy se staral Victor a jak za to skončil? V plamenech, pohřbený v domě, do něhož nikdy neměl vkročit. "Mám ten samý pocit... Že bys utekl, kdybys poznal, co jsem zač," zašeptám tak tiše, že nestát při mě tak blízko, jistě by to nikdo nezaslechl a slova by zůstala určená jen mým uším. "Že se otočíš ke mně zády a odejdeš, aniž... aniž bys pochopil... Ale možná je dobře, kdybys to nechápal. Možná je lepší... mít mě za někoho jiného než ve skutečnosti jsem. A-ano, pro tebe to tak bude lepší," přikývnu horlivě svým slovům, přesvědčená o jejich pravdě. A možná bude lepší, když se bude bát. Když zjistí, že naše rodina je příšerná, prohnilá skrz na skrz, zneuctívající jakékoliv lidské základy společenských zvyklostí. Abych dodala svým slovům na váze, pokusím se přikývnout, přijímající tuto skutečnost. To, co mohlo být přátelstvím, prostě... skončí. Ze dne na den, z minuty na minutu. Ale jeho pohled mě zarazil, ty otázky skryté v nádherných očích, tak bolestivé, že opět cítím vinu. Klesnu zrakem k poničeným packám, ale už je pozdě, viděl je. I tak se snažím jejich vzhled, nyní tak bolestivý na pohled, schovat pod dlouhé rukávy vytahaného svetru, jako bych se mohla bránit obyčejnou vlnou, hloupým štítem, přes který pronikne jakákoliv rána.
Zaváhám po jeho slovech, je zvláštní, že mluví o duchách, které nevidím. Viděl snad Victora? "On ti neublíží," vyhrknu překotně v obavě, že si snad dělá z mého bývalého manžela vrásky. Jako by snad Victor byl schopen někomu ublížit. "Jenom mě chrání... Tedy... snaží se," pokrčím zlehka rameny na znamení, že mi alespoň dělá společnost, když se navíc jako zesnulá duše nevzmůže. Jako jediný byl zábavným společníkem a trávil se mnou čas při těch osamělých nocech. "Dobrá...A-ale ne někam, kde by nás mohl vidět Thomas. On... je velmi...," jaký, majetnický? Blázen? Vrah? "Nevidí rád muže v mé přítomnosti. Zvláště ne takové, co se mu nehodí do plánů a já... Nezvládla bych, kdyby ti ublížil. Na hřbitov nechodí, protože... J-je to složité..." I když strach bývá jednoduchý. Nakonec souhlasím, ačkoliv mě to nutí ohlížet se přes rameno, zda nás někdo nepozoruje. "Občas... chodívám do kostela. Je tam ticho..." A duchové tam nebývají. Já tam také nalézala klid.
Sponsored content

Re: Adam & Cee

Zobrazit předchozí témaNávrat nahoruZobrazit následující téma
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru