Share
Zobrazit předchozí témaGoto downZobrazit následující téma
avatar
Stefan Hunt
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Hlavní herní fórum

za Wed Sep 27, 2017 8:26 pm
Zde se bude odehrávat hlavní část hry.
avatar
Stefan Hunt
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Mon Oct 02, 2017 6:27 pm
Pravidelný raní běh. Člověk si hezky po ránu pročistí hlavu a aspoň na chvíli vypudí strasti každodenního života. Zahnul jsem k hřbitovu a posadil se na lavičku. Ne že bych byl unavený, ale už mne unavil bezcílný běh. Pozoroval jsem první raní paprsky sluncem jak zalévají sněhově bílé náhrobky padlých vojáků. Přemýšlel jsem jak se asi mají moji padlí kamarádi. Tam "Na druhé straně". Co jich taky bylo za tu dlouhou dobu. Zastavuju se zhruba tak jednou za měsíc. Tohle přemítání nad životem a smrtí mi vždycky připomíná, že se může stát cokoliv a druhý den tu už nemusí ten či onen člověk být. Mne už opustilo několik generací kamarádů. Přišli a pak zase odešli. Takové jsou útrapy dlouhověkých. Nerad říkám nesmrtelný, protože to vlastně není pravda. Nikdo není nesmrtelný, a já jsem přeborník v hledání cesty na "druhou stranu". Ne pro sebe ale pro ostatní. Obvykle to tak ale vůbec nevypadá. Vzhlédl jsem a uviděl první přicházející lidi, kteří přinesli květiny nebo svíčky k bílým hrobům.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Mon Oct 02, 2017 7:00 pm
"Podobna přízraku, tmou v noci plozenému, jenž oči k sobě poutá nám, s hromadou vrkočů a šperků diadému, jež tvoří její pyšný rám, spočivá na stolku jak blatouch žlutá hlava, a z oči v sloupu prchá mhou jak soumrak mátožný mdlý pohled do bělava, nevzňatý žádnou myšlenkou." Ukazováčkem kopírovaná jednotlivá slova odráží růžové rty, v němosti opakující každý z veršů, aniž by přitom vydaly hlásku. I nádechu se podivně zdržují, jako by ten hvízdavý zvuk, jímž se plní plíce při pojmutí kyslíku do svých útrob, mohl narušit děsuplnou scenérii vepsanou elegantním písmem s kudrlinkami. Takovými, jaké se objevovaly především v dávných dobách. V dobách, kdy jsem žila. Možná lepší... Kdy jsem existovala? Pojem života už před nějakou dobou pozbyl svého pravého významu, tohle bych nazvala spíše... přežíváním. Lepší synonym bych hledala jen těžko.
Nos vypudí přebytečný vzduch, beztak dýchám ze zvyku než proto, že bych na tom byla závislá. Oči vzhlédnou od textu rozečtené knihy, Baudelaireových básní, snad té nejznámnější sbírky honosící se názvem Květy zla, jež má za povinnost přečíst snad každý žák bažící po akademickém vzdělání. Já si tím krátila dobu než slunce vystoupí na obzor natolik, abych mohla zachytit stíny vyhrávající si s jednotlivými jmény na náhrobcích, s každým věnováním pečlivě vybraným rodinou pozůstalých. Milovaná matka, hrdina války, předčasně padlý anděl... Zvláštní, jaká přirovnání dávají lidé svým bližním. Jaké bych dostala já? Jaká slova by stála na mém náhrobním kameni? Dokázala jsem si v duchu představit bílý mramor, čistý, symbolizující mou nevinnost, kterou bratr měl tendenci vyzdvihovat šeptem pokaždé, když tvrdil, že svět kolem nás, tam venku, je pro mne příliš nebezpečný. Pro mne, pro nás... Občas jsem musela zápasit se slzami, aby mne pustil a já se mohla svobodně nadechnout. Zamčená v pokoji? Sotva se to rovnalo volnosti. Stalo se to ubíjejícím, nervy trhající obludou, s níž jsem byla nucena zápasit každý den, dokud jsem se z toho prakticky nepomátla. Nechodila jsem do míst, kde se vyskytují lidé ve větším počtu - a když už, pak zalezlá v koutku, s nosem prakticky odřeným ve stránkách knížek, za jejichž obalem jsem se ukrývala. Stejně jako nyní, ve stínu obrovského javoru, jehož velikost poskytovala dostatečný úkryt před očima časných návštěvníků jednotlivých hrobů. Stařičké babičky přicházející zapálit svíčku jakožto vzpomínku na své příbuzné. Ti, kteří ještě nezapomněli. Přála jsem si pocítit to samé - nezapomenout. Ale vzpomínky z dob mého lidství už dávno vybledly, jednotlivé tváře i jména jsem si vybavovala pouze útržkovitě. Prsty sevřou amulet s modrým kamenem, ledový od nočního vzduchu. Musím tu sedět už dobré tři hodiny a přesto mě tělo nebolí. Nikdy mě nebude bolet od dlouhého sezení, stání, nikdy nepocítím únavu z namáhavé chůze. Nohy v kolenou se pokrčí, jak si je tisknu blíže k tělu, instinktivně se chránící proti všemu zlu kolem mé osoby. Vytahaný bavlněný svetr o něco víc popotáhnu, chci se v jeho velikosti skrýt jako housenka, když se kuklí, aby se po čase přeměnila na motýla. Já už nikdy nebudu motýlem. Stanu se leda tak můrou. Můrou požírající motýly.
avatar
Stefan Hunt
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Mon Oct 02, 2017 7:16 pm
Rozhlížel jsem se kolem a z krátké chvíle, a vlastně už automaticky, chvíli pozoroval a zkoumal každého jednoho člověka v dohledu. Tenhle zvyk jsem si osvojil už velmi velmi dávno. Ještě v době, kdy jsem po boku ostatních mladých kluků pobíhal ulicemi s puškou v ruce a v každém musel očekávat nepřítele. Můj zrak tak padl i na jakousi dívku, která si četla z knihy. Mezi všemi těmi starými lidmi vypadala poněkud nepatřičně. Já jsem na tom byl dost podobně, ale já tu aspoň měl jednoho pohřbeného přítele. Jistě to by mi asi nikdo nevěřil, kdo by si myslel, že chlap vypadající na 30 bude znát už přes 70 let pohřbeného vojáka. Ta dívka mne tedy zaujala. Aby to nebylo tak divné, sledoval jsem ji spíše periferním viděním. Další zvyk starého vojáka a špiona. *No nic, půjdem se podívat co v ní je.* Zvedl jsem se a došel až k ní. Nahodil jsem šibalský úsměv, sednul si vedle ní a promluvil skoro až posměšným tónem: "Co taková křehulinka pohledává na hřbitově?"
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Mon Oct 02, 2017 7:45 pm
Podvědomě jsem tušila, že by chladný kámen zasazený do kovu měl studit v dlani. Že by se měl postupně zahřívat, ale cožpak může mrtvé tělo cokoliv zahřát? Nejsem člověk, už dávno ne a těch zbytků lidství jsem se držela jako klíště. Zatímco bratr byl ochoten se zatratit, zbavit se těch okovů, jak rád nazýval svou lidskost, já se odmítala vzdát toho, co mě ještě trochu spojovalo s okolním světem. Nejen v duchu, ale i několikrát nahlas jsem se zařekla, že se nestanu tou nestvůrou z knihy od Brama Stokera, jehož popis ďábelského Drákuly mne za nocí děsil a nutil každou buňku v mém těle zůstat vzhůru, třást se strachy a tiše si jako modlitbu opakovat, že nic podobného se mi nesmí stát. Jeden čas to zašlo i tak daleko, že jsem se odmítala napít lidské krve, pozřít byť jen doušek, obyčejný lok té proklaté rudé tekutiny, udržující nás naživu. Thomas ji do mne musel lít násilím, kříčící, že se nemůžu bránit. Nemůžu odmítat přijmout, co ze mě udělal. "Pro nás, pro naši společnou budoucnost, Cecilio... Bylo to nezbytné." Jeho oblíbená věta, kterou jsem začínala z duše nenávidět, ač bych mu pravdu do očí nebyla schopna přiznat. Bála jsem se ho stejně jako jsem na něm byla závislá a on to moc dobře věděl. Věděl všechno. Nedivila bych se, kdyby tušil, kde se právě nacházím a sledoval mě odněkud ze střechy, z kavárny, které budou otevírat prvním zájemcům o ranní povzbuzení na celý den. Či z hospody, co právě zavírá, vyháněje poslední štamgasty domů za svými rodinami. O to urputněji mi klesl pohled k léty zažloutlým stránkám, v nichž se nacházela vepsaná lítost nad promarněným životem. "Podivný, zvláštní vzhled té samoty i ženy s tou nyvou lící dráždivou, a jak jsou její trup a hlava rozloženy, odkrývá lásku strašlivou..."
Stisknuté rty naznačovaly chaos odehrávající se v mé mysli nad okázalostí, s níž Baudelaire popisoval nahé ženské tělo, že mi to nedalo a já, slabá dívka, jsem byla nucena uhnout pohledem na předešlou stránku. Být živá, ve tvářích by se mi jistě projevila růž rozpaků. Takto? Sotva. Už už jsem kdesi v hlubinách srdce sbírala odvahu na obrácení stránky a započatí nové básně, když mou pozornost přitáhly kroky. Tiché, v té trávě ševelící pod lehkým vánkem skoro nečitelné. Chůze vycvičená válkou, jejíž hrůzu jsem přečkala v bezpečí spolu s Thomasem. Stehna se ještě o něco silněji přitisknou k hrudníku, instinkt velel mít se na pozoru a já doufala, že si půjde svou vlastní cestou, že mne mine, protože... proč by se měl zastavovat? Nebyl důvod. V mé blízkosti nestál žádný z náhrobků, jejichž řada se nesla s dokonalostí oka perfekcionisty, nestála tu ani lavička. Snad a pouze její základy. Možná jí vandalové prostě vyrvaly, nebo nepřečkala jedno z těch období plným vichřic. Nebo zetlela. Tak jako tak, v mém okolí nepředstavovalo nic důvod k tomu, aby se cizincovy kroky nesly blíže k mé osobě. Jenže jak se zdálo, i někdo starý sto padesát let se může mýlit. A že jsem se sekla opravdu hodně.
Natáhnutá paže hledá ve špatně posečené trávě brýle s černými obroučkami a skly, jejichž tloušťka by snadno mohla konkurovat dnu od lahve. Moje krytí, aby si mne lidé nevšímali. Aby si mě nikdo nevšímal a já nebyla nucena čelit Thomasovým dotazům, kdo se mnou byl a proč se mnou mluvil. Roztřesené prsty těžko napomáhají s nasazením, kdy se několikrát zbrkle šťouchnu nožičkou do ucha, než pocítím letmou tíhu na nose. Ukazováčkem popostrčím brýle ještě o něco výš, hlava ihned klesá zpět ke knize, ačkoliv nyní sotva zvládám sledovat jednotlivé verše. Prosím, prosím, projdi kolem a nevšímej si mě... Prosím... Pokud existoval Bůh, pak se nade mnou nesmiloval a dál si hleděl golfového turnaje se svatým Petrem a zbylými apoštoly. Přehlédnutá jím jsem se stala obětí zájmu jakéhosi muže. Zvláštně vonícího muže, jehož hřmotná postava klesla vedle drobné, jíž jsem se pyšnila já. Pokud to šlo, pak se mi povedlo kolena přitisknout ještě o něco blíž, záda rozedřená hrubým kmenem javoru. Třeba bude jen sedět... Je tu stín a... hodně stínu. "Co taková křehulinka pohledává na hřbitově?" Slova doputovala příliš rychle a příliš zřejmě k někomu, kdo mu seděl po boku. Ke mně. Šokované oči v první chvíli vylétnou vzhůru, nevěřícně pozorujíc dotyčného muže, jestli náhodou nemluví... třeba s duchem! I to se klidně mohlo stát. Ale ne, jak se zdálo, bylo to adresované pouze a jedině mně. Tak mluv... mluv... Ne! Nemluv! Co říkal Thomas? Nebav se s nikým. S nikým! "J-já... j-já... A-asi jste se spletl, pane," vychrlím zděšená zakoktáním, jehož jsem se nedokázala zbavit ani po letech. S muži nedokážu hovořit. Nemůžu s nimi hovořit. Štěstí, že je povětšinou má plachost odradí a jdou si hledat mnohem zdatnější kořist. "Ne-nejsem... nejsem křehulinka. Te-tedy... my-myslím... Ne! Nejsem!" K mému vlastnímu překvapení se začnu hájit dost nahlas, abych upoutala pozornost i ostatních návštěvníků hřbitova. "Pa-... pardon. Omlouvám se... Nechtěla jsem...
Loran
Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 02. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Mon Oct 02, 2017 8:36 pm
Sice jsem celou noc nespal, ale nemůžu usnout. *asi se půjdu někam projít* Vstanu a protáhnu se, vezmu si kalhoty, ponožky, černé triko a koženkovou bundu, obuju si boty a vyrazím ven. Trošku se ještě motám, ze včerejší slavnosti. Jdu přímo do centra a snažím se vyhledat něco ke snídani. Dojdu do obchodu, vezmu si čtyři rohlíky a nějaký salám, zaplatim a jdu si sednout do parku, jídlo vybalim a začnu jíst.
avatar
Stefan Hunt
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Tue Oct 03, 2017 5:20 pm
Její odpověď mne trochu zarazila, ale i s takovými už jsem se setkal. "Já? A splést se? No to zrovna." protočil jsem oči "Ptal jsem se zrovna tebe. Nějak mi sem nesedíš." Pár právě procházejících lidí se podívá naším směrem, a jakási babička pronese něco o nevychovanosti. "Ty mi taky můžeš bábo." utrousil jsem směrem k tý vyhořelý rachejtli a pak se zase otočil s úsměvem na tu dívku. "Já jsem Stefan. Někdo mi říká Stef, někdo blb*c. Ty si vyber sama. A jaké je tvé velectěné jméno? Nebo budeš jen tichá dívka v pozadí? Slyšel jsem, že ty nejtišší jsou v posteli nejnáruživější. jestli víš co tím myslím." záplavu slov jsem zakončil šibalským mrknutím.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Tue Oct 03, 2017 5:54 pm
Ze všech bytostí, pohybujících se po prakticky liduprázdném hřbitově, jež se stal občasnou zastávkou postarších obyvatel města, si musel vybrat zrovna někoho, kdo se raději držel v povzdálí. Malého asociála, jehož konverzace s kýmkoliv znervózňovala, o započetí debaty s mužem nemluvě. Instinktivně zarývám prsty do knihy, klouby na hřbetu pacek viditelně bělají od stisku, jímž se pokouším ventilovat vnitřní pocity - předně strach z cizince, jež tak zvesela zapředl rozhovor, aniž by se staral, co to dělá se mnou. Velká modrošedá kukadla uhnou do strany, odmítaje zahlédnout jakýkoliv rys či pohyb mimických svalů, jimiž muži dávají najevo svůj zájem či veselost, že mě nachytali na švestkách. Nejsem předurčená vést záživné konverzace, pokud se to netýká knižní tématiky či umění, jehož milovnicí jsem se stala před dávnými lety. Dokázala jsem nalézt krásu v každém tahu štětcem, v každé melodii se snažím ukonejšit roztěkanou, stoletím zlomenou duši. Nebo alespoň pozůstatek z ní, co mi ještě zůstal nevytržený chamtivýma bratrovýma rukama. Až zašustění stránky, jak se list trhá, mi připomene, co vlastně tak hloupě činím a stisk o něco povolím, ačkoliv stránku to nenarovná. Dlaní se pokouším v tichosti narovnat zneuctění básně prokletého Baudelairea, jehož nejznámnější sbírkou veršů jsem si rozhodla krátit čas. Ten čas, co mi jeden nevychovaný muž narušil a zjevně se ho rozhodl brát nadále, aniž by se jedinkrát zeptal, zda je mi jeho přítomnost příjemná či nikoliv. Tím sobeckým přístupem připomínal Thomase. "Sobectví je nejvážnější překážkou zažívání absolutní a posvátné skutečnosti," vytane mi v paměti jeden z citátů od Buddhy, po němž pevně stisknu rty k sobě, odhodlaná nedat najevo nejistotu z až téměř neslušné blízkosti cizince. Beztak už musel tušit, že se ošívám kvůli němu, sotva kvůli chladnému rannímu vánku, pohrávajícím si s mými kadeřemi, za jejichž vlnami se pokouším skrýt.
"Je-... Je-jestli jste úchyl, budu křičet." Tou drobnou výhružkou, tak tiše pronesenou, bych sotva zněla sebejistě, odhodlaná rozeřvat se z plných plic. Na druhou stranu - čí pozornost bych asi tak přitáhla? Jeho? Té už jsem si užila více než mi bylo milé. Těch stařenek, co už se po nás otáčely a v duchu huhlaly cosi o podivném tom mladém páru, který si neumí najít pokoj. Emocemi zbarvené myšlenky opětovně vehnaly plachost do mých očí, odhodlaně sklopených k packám v klíně, k prstům, s nimiž jsem si pohrávala kdykoliv se objevila nervozita. "Odmítám být spojovaná s úchylem." Bratr by mi to neprominul a pravděpodobně by si ho našel, aby mu mohl rozpárat úsměv od ucha k uchu. A také břicho. Možná by ho naporcoval i jako dobytek, ale nad tím se pozastavovat odmítám. Těknu po něm rychlým pohledem, ale skrz tlusté brýle nemám šanci cokoliv zahlédnout. Maximálně se mohu nechat unášet představou, jak muž vedle mě pravděpodobně vypadá. Jistě je to jeden z těch typů, o němž Thomas říká, že kazí životy dívkám a akorát je sobecky využívají. Jako Thomas každého muže, aby získal peníze. Zavrtím hlavou, nechci si spojovat Thomase s tímto cizincem, jsou oba tak rozdílní ve způsobu mluvy. Zatímco bratr se nedokázal spolu se mnou odprostit od archaických slovních obratů, tento muž je ztělesněním moderní doby, jejíž prvky nedokážu ani po dekádách pochopit.
"Cecilia. Cecilia Lockhart, tě-... těší mne," vyslovit takovou lež bylo z části odpuzující, na druhou stranu jsem ho sotva mohla odmítnout a vpálit mu do tváře, že dokud se chováním k dámě nepolepší, pak s ním odmítám komunikovat. Co se však odehraje v další chvíli, nad tím mi ještě dlouho zůstane rozum stát. Šokovaným pohledem nespouštím oči z muže, jehož slova kompletně odzbrojila mou mysl. Bez jediného nádechu, bez pulsu či jakékoliv viditelné známky reakce zůstávám oněměle hledět do míst, kde se jeho tělo složilo, zabíraje mnohem větší prostor než já či Thomas. Z pootevřených rtů neuniká dech, ani pokud se ozvat dlouhé vteřiny. "J-já... j-já nejsem... Nejsem... Vy bídáku!" Jedinou zbraní se stala kniha, jejíž desky jsem prudce obrátila proti tomu, kdo si dovolil vyslovit tak ohavná slova na můj účet. Cítila jsem se ublížená, téměř znectěná takovými slovy, ač jsme s Thomasem za sebou měli dobu, kdy... Ne! "Co si to dovolujete, vy... Ubožáku!" Dotčenost se projevila nejenom ve slovech, ale také i v pohybu rukou, jimiž jsem se hodlala bránit. Květy zla náhle posloužily jako dobrý titul k tomu se ho pokusit praštit do ramene, neboť to byla asi jediná část těla, do níž bych se dokázala strefit. Ani si neuvědomím, že ve zlosti odhalím zoubky, jejichž zatahování už tak nedokážu naplno ovládat, ale se svým konečným prsknutím se korunky až příliš viditelně zalesknou v ústech. V tu chvíli letí jedna dlaň před ústa, kniha padá k zemi. "J-já... j-já... Omlouvám se! Nechtěla jsem!" Chtěla, ale zároveň? Ano, nechtěla a tak se s množstvím omluv pokouším pakovat. Útěk se náhle zdá tou nejlepší volbou ze všech, než čelit souzení ze Stefanovy strany.
Loran
Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 02. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Tue Oct 03, 2017 6:05 pm
*mňamka..ale chtělo by to nějaký sladký* zvednu se a jdu do nejbližší cukrárny. "Dobrý den, prosim vás, jednoho indiánka a laskonku, díky" položim peníze a sednu si ke stolu, po chvíli se jídla dočkám a začnu jíst.
avatar
Stefan Hunt
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Tue Oct 03, 2017 6:28 pm
Nazvala mne úchylem. To už jsem parákrát slyšel. Ušklíbl jsem se a pak se zatvářil ublíženě. "Já a úchyl? To jsi mne teda ranila." Když mi pak sdělila své jméno, rozzářil jsem se jako sluníčko na hnoji. Takže přeci jen má jméno. Chvíli jsem si myslel, že mám vyhráno, ale takhle holka mne docela překvapila. Vrhla se na mne s knihou. Pak se ale zarazila. No jo, ona se za sebe stydí. V tu chvíli jsem se začal tlemit na celé kolo huronským smíchem. "To je dobrý. Zažil jsem už ledacos, ale aby na mne útočila upírka knihou? Ne to se mi fakt ještě nestalo." U toho jsem se válel po zemi a nemohl od smíchu popadnout dech. "Tohle už mi nedělej, nebo puknu." Když jsem se trochu uklidnil, tak jsem se znovu posadil. "Vážně si myslíš, že by mi kniha ublížila? To fakt těžko." Znovu jsem se zasmál. "Prosim tě pojď někam, kde na nás nebudou všichni koukat jako na naprostý blázny." Na to jsem vstal a čekal jak zareaguje ona.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Tue Oct 03, 2017 6:57 pm
"Vaše slova jsou pohoršující a vaše-... vaše chování taktéž!" Opřela jsem se do svých slov s takovou vervou, jakou jsem v sobě byla schopna vykřesat, ačkoliv k pořádným vraždícím fůriím, slibujícím pomstu i ze záhrobí, jsem měla, jako vždy, příliš daleko. Drobná dívka, jako já, těžko pouští hrůzu, i kdyby vládla silami nadpřirozených bytostí, jichž se po světě pohybovalo hafo. I jakýkoliv nepříjemný pohled by vyšel vniveč, skrytý za silnými skly brýlí s černou obroučkou, jež celý dojem kazily a učinily z mé osoby knihomolku, která se po celý den schovává ve skladišti místní knihovny a budovu opouští až za večerů, aby jí nikdo nezpozoroval. Šedá myška, tou jsem se toužila stát, ale ať mé snažení nabývalo jakýchkoliv rozměrů, nikdy nevedlo k dobrému konci. Stejně jako teď. Choval se... hrubě, tak, jak to bylo u dnešní mládeže obvyklé, což jsem přijímala se zdrcením a pocitem méněcennosti. Sotva tak šlo postřehnout jeho rozzářenou tvář, před níž po celou dobu uhýbám očima, zostuzená, rozpačitá a nervózní, neboť rozhovory s mužským pohlavím končí ku mému neprospěchu. Někdy je nudím, neboť nepředstavuji žádnou dravou šelmu, co by je odpálkovala sarkastickou, leč velmi vtipnou poznámkou. Jindy se vypařím, což bych si přála i v tuto chvíli - zmizet na místě, přenést se do bezpečí. Klidně i za Thomasem, ale v první řadě se vydrhnout pod sprchou a smýt ze sebe pach muže, v jehož vůni nerozeznávám tu typicky lidskou. O jiných tvorech nemám ponětí, Thomas nás nazýval jedinou rasou, která si zaslouží sedět na trůnu a šlapat po červech, jimiž se v jeho očích stali smrtelníci. Toto nadšení jsem nesdílela, jak bych mohla? Milovala jsem to, co mě kdysi činilo obyčejnou ženou, obdivovala jsem lidské chápání, vůli k životu a každého, kdo si dokázal užívat den jako by to byl jeho poslední. Ten okamžik už nikdy nepocítím.
Zděšeně zůstanu zamrazená v čase, modrošedivé oči upřené na smějícího se Stefana. Řekl upírka. Upírka... Jak to ví? Jak... To ty zuby mě usvědčily? Musely. Nikdy jsem si nedávala pozor, neuměla jsem špičáky zatahovat tak, aby zůstaly neviděné do dob, než mi bude v žilách kolovat touha po krvi. "J-j-já... ne-nejsem... Nejsem..." Nejsem to monstrum, za které se vydává můj bratr. Nejsem nestvůra vysávající krev nebohým stvořením. Nejsem krvelačná děvka, která zabíjí všechno, co se jí dostane pod ruku. Zavrtím hlavou, odmítám přijmout fakt, s nímž vyrukoval na světlo, bráním se tomu označení. "Nejsem to, co si myslíš." Za skly brýlí pohrává bolest, zostuzení a ponížení - uchovávám si je z dob, kdy mne Thomas proměnil. Ta hrůza z pochopení mě bude pronásledovat ještě hodně dlouhou dobu. K hrudníku tisknutý batoh mi dodává jakousi náhradu za štít, nechci, aby viděl, že mě to bolí, ale své emoce jsem se nenaučila za tu dobu kontrolovat. A s upírstvím to bývalo ještě horší. "Mohla jsem ti ublížit," namítnu chabě, argumentujíc jeho odpověď. Být obyčejným člověkem, možná mu na těle zůstane i modřina. Nejsem tak silná jako jiní upíři, krev piju jenom když je třeba a dokud můžu odmítat, pak se o to pokouším. Těknu po Stefanovi pohledem, zdá se, že si z toho nic nedělá. Nevím, co je zač, znervózňuje mě to. O to víc, když vysloví svou nabídku. "Nejsem blázen... J-já... nejsem..." Zavrcením hlavy odmítám přijmout tuto možnost. Ne, nejsem blázen a nikdy jím nebudu. "Co jsi zač?" Rty v tichosti položí otázku než se do spodního kousnu, div mi nevytryskne krev. Neměla bych se ptát, ale jsem zvědavá a tuhle svou charakterovou vadu nezpochybním. "Omlouvám se, neměla bych se ptát, když... ale... Ty...," přistoupím o krůček, je to spíš slabá polovina toho, co by učinil normální člověk. "Nevoníš... Nevoníš jako oni," hlavou pokývnu ke stařičkým ženám na hřbitově. Nepřipomínal mi svou vůní nic známého, což se vztahovalo jen na lidi a upíry. Vlastně na lidi a bratra, nic víc jsem neměla tu čest poznat. Do nosu vtáhnu jeho pach, ani si neuvědomím, že pociťuju hlad a špičáky se pomaličku prodlužují. To až když zacítím jejich škrábání na rtech - teprve v ten moment si uvědomím, že se děje něco špatného a znovu si připlácnu dlaň na rty. "J-já... Tohle se mi běžně neděje..."
Loran
Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 02. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Tue Oct 03, 2017 7:30 pm
Když dojim tak se zvednu a vyjdu ven, vyndam cigaretu a zapálim si ji. *že bych se zašel vyvenčit? moc dobrej nápad* Pomalu se vydám směrem do lesa, cestou potkávám lidi, které znám ale i neznám, za dobu co tu jsem, mám dost přátel. Po chvíli dorazim do lesa, pořádně zkontroluju jestli kolem někdo není a proměním se, bleskovým startem vyrazím mimo cestu a kličkuju mezi stromama. *Tohle je boží pocit, musím to dělat častěji* přidám na tempu, vyskočím a odrazim se od stromu, zrychlím ještě víc, odrazím se, vyskočim na strom a začnu šplhat nahoru, poté se odrazím od kmene, proměnim se a chytnu se větve. Vysoukám se nahoru a sednu si na větev. *Ahh...kéž by takhle volný byl každý den, volnost, jen tak si běhat venku...občas bych chtěl být jen zvíře..ale co se dá dělat...heh? kdo to támhle jde?* Sleduju dva lidi jdoucí lesem, kluk a holka. *Ten kluk se mi ani za boha nelíbí* Přeskočím na druhý strom a dál je sleduju, oba se smějou, vypadá to jako by si jí dobíral, pořád na ni sahá, ale ona ho odstrkuje, v tom na ni začne být lehce nepříjemný a řekne: "notak...vždyť víš, že to chceš...nestyď se." Shodí ji na zem a začne z ní sundavat kalhoty. Ona začne křičet o pomoc a on se jí snaží umlčet fackou. Seskočím ze stromu a rozeběhnu se k nim, za běhu seberu ze země kámen. "Hej!!" zakřičím, chlapec se otočí, napřáhnu se a vší silou a s co největší přesností po něm kámen hodim. Ten ho trefí do hlavy a kluk spadne na zem. Přiběhnu k dívce. "Pojď, jdeme, tohle přežije, jen si tu chvilku poleží." Dívka je očividně ještě v šoku, po chvíli si nandá kalhoty a stoupne si. "no tak pojď, mě se bát nemusíš, jen tě odvedu do města a pak budeš moct jít kam chceš." Po chvíli se dívka odhodlá a vyrazí za mnou, dojdeme do města. "Asi je čas se rozloučit, kdyby tě ještě někdy otravoval...tak zavolej." Podám jí lístek s číslem a s úsměvem odejdu. *Je čas jít domů, jsem celkem utahanej.* Zapálim si další cigaretu a jdu domů.
avatar
Stefan Hunt
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Tue Oct 03, 2017 8:03 pm
Dobře, tak tu ještě chvílu zůstanu. A asi jí budu muset vysvětlit jak se používá nos. "Však nikdo neříká, že blázen jsi. Víš i já umím používat nos a ty zuby to jen potvrzujou. Navíc už tu taky nějakej ten pátek jsem, takže už něco vím." Přemýšlel jsem, jestli bych jí měl vysvětlovat, co jsem. Pořádně to vlastně nevím ani já sám. Jsem prostě co jsem, nebo spíš čím mne matka stvořila."Víš, co jsem já je trochu složitější. Ale máš pravdu, člověk nejsem." Hodil jsem jí tabulku čokolády a na chvilku vysunul i vlastní špičáky. "Na, aspoň trochu to zažene hlad, a schová to ty tvý neposedný zuby." Sám jsem se položil do trávy vedle ní. Zavřel jsem oči a přemýtal. Není tak mladá, jak se jeví. Aspoň podle pachu. Ale proč se nedokáže ovládat. Musim o ní zjistit víc. Slunce se mezitím posunulo o něco výš na oblohu. Pozoroval jsem oblohu, která byla naprosto bez mráčku a měl mírný pocit únavy. Sám jsem už docela starý. Doufám, že v tomhle městě bude menší bengál, než v těch předešlých. Tady se mi líbí.
Pěkný hory, dům pohoda.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Tue Oct 03, 2017 8:36 pm
"Všichni umí používat nos," další námitka vzejde z mých rtů, stále pootevřených znatelnou nervozitou z muže, jehož původ zůstával utajen v temnotách jeho vlastní mysli. Tiše protestuji, chytám jej za slovíčka, aniž bych si uvědomovala, že co činím, nemusí být každému příjemné. Thomas to vyloženě nesnášel a přesto za ty dekády naší existence nedokázal přijít na způsob, jakým mne doupravit k dokonalosti, jejíž ideu si vysnil. To ticho nutí sklápět oči k zemi, vykonám to prakticky hned, co si uvědomím, že jsem možná přestřelila. Nikdy jsem se nedokázala dívat druhému do očí déle jak jednu, nanejvýš dvě vteřiny. Poslušnost velela, abych se nestavěla mezi rozhodnutí muže a své představy či názory, jež jsem defakto mít ani nemohla. Poslušně vychovaná žena, otrok pod tvrdou rukou muže, jehož rozhodnutí musím respektovat a uctívat. Na kratičko ponechám rty stisknuté v úzké lince, bylo hloupé se takto vyjádřit a ať už se mi to líbí či nikoliv, pociťuju tíhu svých slov. "Tím jsem vás nechtěla urazit, j-já jen... Každý, kdo není indisponován po čichové stránce, porozumí vůním kolem sebe. Dávají našemu živo-... naší existenci smysl. Staly se součástí světa a my reagujeme emocemi podle toho, zda jsou nám příjemné či nikoliv. Vzbuzují v nás vzpomínky... zdánlivě zapomenuté pocity... touhy..." S posledním slůvkem na rtech znatelně váhám, uhýbaje pohledem do strany, jak se toužím vyhnout jakékoliv zpětné reakci. Muži si dokázali vykládat má slova úplně jinak než jsem si představovala. Jejich mysl byla zaplněná dvojsmysly, jímž má maličkost nepřišla za celou svou existenci na kloub, za každým slovem hledali pobídku k pustošení ženského nitra. Vydechnu - možná vzduch nepotřebuju k životu, ale tento drobný zlozvyk si nedokážu odpustit. Thomase tím často rozčiluju, v jeho přítomnosti téměř nedýchám. "Omlouvám se, když se zamyslím... Často začnu hovořit více než je ostatním libé," zvednu packu, dotýkaje se prsty rtů, jako bych se pokoušela zastavit každé další slovo z nich vypadávající. Jako bych to snad dokázala...
Zvednu oči, pokouším se tím podmračeným nebem, jež se mi odráží v odstínu duhovky, zaregistrovat muže před sebou, jakýkoliv výraz tváře, rysy... Cokoliv, co by mi mohlo napovědět, co je vlastně zač. Brýle mi znatelně brání a ač nerada, jak je jistě patrné, nakonec si je sundám z nosu, skládaje jednu nožičku po druhé, dokud neuslyším klapnutí plastu. Teprve nyní si ho můžu prohlédnout v celé kráse, každý rys mužné tváře. Nepodobal se Thomasovi ani v nejmenším - narozdíl od bratra si zachovával muskulaturu typickou pro vojáky, jak jsem čas od času zahlédla fotografie na stránkách novin. Zdál se od pohledu vyšší než já, ale k takovým se dal přiřadit prakticky každý muž. Zvědavě si ho obhlížím, na rtech zadržujíc palčivou otázku, jíž se bojím vyhrknout. Nedá mi to a o titěrný kousíček se posunu blíže k němu, klesajíc na kolena. Thomas by mě pochválil, perfektní možnost jak zaútočit. Přesně z toho důvodu poklesnu tak, abych nepřipomínala žádnou hrozbu, batoh tisknoucí si k hrudníku. "A co... Co teda... jste?" Sám mi tykal, ale já se k takovému kroku nedokázala odhodlat. "Moje slušně vychovaná Cecilia," už jsem slyšela bratra a jeho úsměv, jímž by okomentoval mé rozhodnutí. Za každých okolností vychovaná jako pravá dáma, jíž jsem jednou byla... Možná. Nikdy jsem si nepřipadala jako skutečná dáma, na to mne Thomas příliš rychle připravil o dětství, o rodičích ani nemluvě. "Poznám pouze lidi a upíry, ale ty nevoníš ani jako jeden z nich. Mám se... Mám se tě bát?" Že jsem v nitru trnula hrůzou, to snad raději ani nepřiznám. Ještě bych mu byla k smíchu více než do této chvíle.
Stisknu hozenou čokoládu v prstech, nechápavě na ní pohlížejíc. Milovala jsem sladké - čím sladší, tím lepší, to bylo moje motto. Po horké čokoládě jsem se mohla utlouct, dorty jsem se mohla ládovat jedním za druhým. Bratr podobné výstřelky neschvaloval a pokud už jsem si cokoliv z těchto radostí dopřála, pak jedině tajně. "Thomas říká, že náš hlad utiší pouze krev." A bratr měl přeci vždy pravdu, nebo ne? Ošívám se, ne že ne. Thomas... dokázal lhát v mnoha záležitostech. Vlastně dokázal lhát prakticky ve všem, ale do koho jiného vkládat svoji důvěru? Dělal to pro nás, pro naši budoucnost. Společnou budoucnost. "J-já za to nemůžu," zamračím se, když dojde řeč na mé tesáky, jejichž růst neovládám. Obvykle se prostě ukazovaly samy od sebe. Některým to přišlo roztomilé, jiní se báli. Zmateně přejíždím po špičácích, cítím jejich ostrost. Cítím hlavně touhu se nakrmit, což jsem už dlouho nepocítila. Není divu, od ostatních živých tvorů se držím dál, zdržuji se jakéhokoliv kontaktu. Předně pak není třeba řešit podobný úkaz a hlavně se ospravedlňovat Thomasovi. Ulomím jeden ze čtverečků podané sladkosti, pohledem neustále zalétávám k dotyčnému cizinci. Ne, nikoliv cizinci - Stefanovi. Ale což jedno jméno znamená navázání přátelství? Známosti? Či něčeho víc? Thomas by se mi za takové myšlenky vysmál. Ale ty Stefanovy jsou... příjemné, hezky zbarvené pocitem spokojenosti. "Na co myslíš? J-já... Uhm...," zamračím se sama nad sebou, chovám se jako malá zvědavá holka. Jistě je mu to nepříjemné, ale nemůžu si pomoct. Raději nohy zkřížím pod sebou v kotnících, schoulená ve svém obřím svetru. "Cítím, že jsi... uvolněný. Lidé v mé přítomnosti obvykle... nejsou. Uvolnění, myslím." Asi proto, že není jako každá normální dívka v jejím věku. Ačkoliv, která by se vlastně mohla pyšnit více jak sto padesáti lety?
Loran
Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 02. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Tue Oct 03, 2017 8:43 pm
Po chvíli cesty přijdu domů, odložim si bundu a jdu do kouoelny, svléknu se a vlezu do sprchy, umyju se a nahodim pastu na kartáček, začnu si čistit zuby. Vypláchnu si pusu a jdu do ložnice, lehnu si a okamžitě tvrdě usnu. Zdají se mi všelijaké sny, ale noční můry nejčastěji, tento spánek není výjimkou, neustále se převaluji, mluvím ze spaní a mlátím kolem sebe jak jen to jde, poté jsou sny klidnější a pak zase můry a takhle pořád dokola.
avatar
Stefan Hunt
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Wed Oct 04, 2017 7:21 pm
"No jo, porád. Přestaň se pořád omlouvat a nevykej mi. Znervózňuje mne to a připadám si starý." broukl jsem s pořád zavřenýma očima. "A už vůbec se neomlouvej, za to že mluvíš. Konečně jsi řekla víc než jednu větu." Pousmál jsem se. Slyším klapnutí skládaných brýlí. Otevřu jedno oko a prohlédnu se její tvář. Nevypadá špatně. Pěkný nos, oči tak akorát od sebe. Docela kočka. Po jejím dotazu zda se mne má bát, chvíli přemýšlím, co jí říct. Sám to pořádně nevím. Už jsem zmařil takových životů, že to snad ani nejde spočítat. Na jejím místě, kdybych tohle o sobě věděl, asi bych se otočil a pelášil co by mi nohy stačily. Hlavou se mi mihlo pár obrazů z Vietnamské džungle. Tolik krve a smrti. A já si na to všechno zvykl a naučil se v tom chodit. Vždyť dokážu někoho zabít minimálně na dvacet způsobů. "To je na tobě zda se mne budeš bát." pronesl jsem neutrálně. Opět jsem chvíli mlčel a přemýšlel, zda jí mám říct co jsem. Inu proč ne. Stejně kdyby uměla správně použít nos, ucítí ze mne vlka a tu obrovskou spoustu krve, co mi ulpěla za ten dlouhý čas na rukách. "Ostatní nám říkají polovlkoupíři. Ale s vlkodlakem ani s váma nemám nic společnýho. To si vymysleli lidi, když viděli, že se taky živíme krví. Takže vím, co je to touha po krvi, a mně docela pomáhá sladký. Úplně nevím, čím to je, ale pomáhá to. Tak to sněz." a sám jsem si ulomil pořádný kousek ze své čokolády a celý si ho strčil do pusy. "Tenhle stát se mi moc líbí. Nejsou tu věčně takový ty vedra, co zažiješ třeba na jihu v Texasu. Víš jak tam je? Já tam několik let žil. Otřesný. Tady je většinu roku chládek a pohoda. A sníh. Miluju sníh." Další velký kus čokolády skončil v mých útrobách. Spokojeně jsem se protáhl, uklidil zbytek čokolády a složil si ruce za hlavu. "Zajímá tě proč jsem uvolněný v tvé přítomnosti?" další chvíle ticha "Protože si myslím, že mi od tebe nehrozí nebezpečí. Už jsem přežil setkání s jinačejšími upíry. A vidíš, pořád jsem tu." Znovu otevřu jedno oko a ještě jednou si ji prohlédnu. "Fakt nechceš jít někam jinam? Mně už docela začíná štvát támhleten hlouček babek špiónek." kývnu hlavou směrem k hloučku stařenek, které se tváří, jako kdyby už notnou chvíli pulírovaly už tak naprosto vyblýskané hroby a jejich naprosto čisté okolí. Pche, ty jsou teda nenápadné. Hned začala taky automaticky pracovat má hlava s vymýšlením kam bych se schoval já, kdybych chtěl sledovat někoho na mém místě. Nebo kdybych chtěl někoho na tomto místě zastřelit. Neměl bych takhle přemýšlet. Už jsem dávno z armády pryč. Ještě mi z toho šibne. "Tak co ty na to? Cecílio." a podívám se přímo na ní.
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Wed Oct 04, 2017 8:00 pm
"Cožpak nejsi... víš... starý?" Dotaz je i na můj vkus pojat v té největší tichosti, jíž jsou mé rty se ochotny podvolit. Bavit se o věku, zvláště pak s mužem, není parketa, po níž bych se pohybovala s glancem. Co je komu po hodinách prosezených s učiteli společenských věd a správného chování. Koho zajímá, jaká vidlička se používá na salát a která na kozí sýr? Jistá témata jsou tabu jak pro ženy, tak muže a dotazy pokládané se zvědavostí zjistit dotyčného věk? Ty už se vůbec neberou v úvahu. "J-já to nemyslím ve zlém, vypadáš... Inu...," mračení na sebe nenechá dlouho čekat, marně se snažím vypovědět, co mi leží na srdci. Věk u mne a bratra se nedá přesně určit od pohledu jako u lidí. Podle datování bychom se řadili mezi zvláštní sbírku artefaktů, neboť by naše těla už dávno měla spočívat šest stop pod zemí, kdyby po nás zbylo něco víc jak léty zetlelá těla prolezlá červy. Nebo prach. Nechci se proměnit v prach. Vím, že toho strachu se nikdy nezbavím, ať si Thomas říká co chce. Každý tvor vlastní jisté slabiny, žádný jedinec, ať už upír či člověk, nebo dokonce tvor, za jehož kůží se může Stefan skrývat, není dokonalý. Promnu chladná ruce v klíně, ač to necítím, v tomhle studeném ranním vzduchu by mi klouby měly tuhnout mrazem. Ten zlozvyk jako by mi pokaždé připomínal, že se mohu pokusit být jako ostatní, zapadnout do té prokleté společnosti, co by nás od svého prahu vyhodila na ulici, kdyby tušili, co jsme s bratrem vlastně zač. "Některá tajemství je lepší chránit, Cecilio." Vzpomenu si na Thomasův hlas, pohoršením odvrátím tvář od svého společníka, aby nemohl zahlédnout vnitřní rozpor, válku, kterou vedu v nitru. Co na tom, že je nemístné, aby mi prameny světlých vlasů spadly do očí a zakrývaly část obličeje? Pro jednou nemusím litovat téhle volby, kdy jsem si ponechala kadeře rozpuštěné, nesvázané v copu či pevném drdolu na temeni hlavy.
"Vím, že u nás je to těžké poznat. Já sama nedokážu odhadnout, jak je kdo starý. U lidí... je to něco jiného, prozradí je vrásky, gesta, ale my... ty... Dokážu zahlédnout tíhu let jen v očích, obvykle prázdných po tom všem, čím si museli projít," výdechem ohodnotím svou myšlenku, tíha na prsou je prapodivná, téměř zdrcující. Tuším, někde v koutku duše si myslím, že i mé zejí prázdnotou, dvě modré, vyhaslé studánky. "Bratr mě neučí nic. Tvrdí, že jsem na všechno příliš... nevinná. Žena má poslouchat svého muže, ne zastávat jeho práci, říkává," hlasem poklesnu do útlumu, nevím proč jsem takto otevřená. Možná že v tom hraje roli skutečnost, kdy se po dlouhé době mohu potulovat venku, nebo dokonce s někým navázat kontakt tvořící víc než jen pět slov. Chabým úsměvem se snažím zakrýt nejistotu, ale vím, jak lehce čitelná jsem. "To on je ten, kdo mne musí krmit. Sama bych... J-já... Nemůžu... Nedokážu..." Zbabělost tvořila velkou část charakteru viktoriánské dívky pohybující se v moderním věku. Nejsem žádnou románovou hrdinkou, nikdy jí nebudu. Vím, že se stanu závislá na muži, ať již to bude můj bratr či kdokoliv jiný.
"Budu se tě bát, když mi ublížíš. Pokud slíbíš, že ne... pak ne. Tedy... budu se snažit. Myslím nebát se tě," koutkem oka si neodpustím studování Stefanových pohybů, hlídám si jej, aniž bych o to vyloženě stála. To něco ve mně se má na pozoru, ten predátor, který by se měl dokázat bránit, ale leží hluboko pohřbený pod vystrašenou hloupou holčinou, jejíž tělo obývám. Instinktivně si promnu zápěstí, vnitřní pocit, že mi Thomas nasadí po příchodu domů okovy, se stává čím dál tím viditelnější hrozbou. "Polo-... Nikdy jsem o vás neslyšela. Thomas... hovoří jen o upírech. Naše rasa je prý jediná, která vládne nad lidstvím." Řekl by to jinak, ale citovat doslovně ho nikdo nemusí. Nestála jsem o válku, ať již slovní či tu opravdovou. Jako by snad někdo mého temperamentu mohl být příznivcem bojů, taková hloupost. "Je jiný než ty. I po letech společného sou-... bydlení, se mnou jedná jako s dámou. A nenazývá mne... křehulinkou," věnuji Stefanovi mírné zamračení, opravdu se mi nelíbil způsob, jakým mne oslovil. To se hodí pro dívky z této doby, ne pro někoho, kdo si zažil své, ač jak to může tušit? Vidí mi snad do hlavy? Raději ne, promnu rty než si po vrchním přejedu zlehka jazýčkem, odhalujíc přitom nedopatření drobné, přesto viditelné špičáky.
Stefanova slova mne nutí se záhadným způsobem usmívat, zasněně se culit, když vypráví o Texasu a sněhu. Sníh jsem si moc dobře pamatovala - na severu a východě Spojených států jej bylo habaděj, ale západ či jih se topily ve slunci. "Bratr nemá rád teplé podnebí. Vyhovuje mu to anglické - spousta sněhu, deště, kdy nemusíme opouštět dům." Kdy ho nesmím opustit, opravím se v duchu, modrá kukadla pozbydou své dětské záře. Vyhasly jako prasklá světýlka vánočního stromečku. "Už dlouho jsem se nekoulovala...," nevím odkud se vzal ten tichý hlas, upozorňující na jisté přání do budoucna. Jako malá jsem se koulovala, ale to je tak dávno. To ještě stálo naše panství na pevných základech, ač jeho střechou padal těžký anglický sníh.
Chvíle ticha vyvstane mezi námi po nabídce ku změně prostředí. Na jednu stranu vím, že se mi to protiví, protože Thomas bude zuřit. Na tu druhou? Co poskytuje hřbitov? Mrtvé a těch mám kolem sebe dost. "A budeš se chovat jako gentleman? Nebo tě k tomu mám vychovat jako malého chlapce?" Nedá mi to, abych se neuculila, bradičku pozvednutou v tichoučké výzvě, jejíž viditelnou sázku takřka nadhodím, ač se sázet neumím a věčně prohrávám. "Nedivila bych se, kdybys neznal i ty nejznámnější základy jako otevřít dámě dveře či jí usadit ke stolu. Nebo pozdravit ve vší slušnosti," přimhouřím oči, zkoumám ho tím pohledem, jaký nasazují přísné učitelky proti těm největším zlobivcům ve třídách. Kde se vzala, tu se vzala hravá nálada.
avatar
Stefan Hunt
Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 27. 09. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Wed Oct 04, 2017 8:38 pm
"Ono, jak se to vezme. Oproti některým starý budu. Když ti prozradím, že jsem zažil už občanskou válku, dost ti to napoví." Jo, viděl jsem toho hodně. Někdy až příliš. "Ale jak to tak poslouchám, tak tvů bratr žil minimálně sto let pod šutrem. Nic ve zlém, ale to ti tohle nevadí? Že si to necháš líbit." protočil jsem očima a nechápajíc jsem zakroutil hlavou. Taky jsem takový býval. Prudérní. Tenkrát se to nosilo, ale já nezůstal zamrzlý v té době. Postupoval jsem tak nějak s dobou. To mi tak připomíná. Musím zahrabat někam honě hluboko svoje fotky jak jsem vypadal před narukováním do Vietnamské války.
Ty kdyby našel Adam, tak mi to dlouhý háro do smrti neodmaže.
"Po tomhle světě zdaleka nechoděj jen upíři a lidi. A v žádným případě to není tak, že by upíři byli nadřazeni úplně všem. Najdi si někdy nějakou knihu bájí. Z těch totiž téměř každá druhá bytost existuje. Lidé si neumějí pořádně vymýšlet. Více méně popisují jen to co viděli." Sice bych rád někdy viděl jednorožce, co s*re duhu a v k tomu voní po fialkách, ale budiž. "Já nemám žádný důvod ti ubližovat, tak se mne neboj. Tedo pokud se nerozhodneš se mnou zatočit s tou sbírkou básní." zazubil jsem se a vyhoupl se do sedu. Oprášil jsem si nepořádek z khaki blůzy a znovu svou pozornost zaměřil na Cecílii. "Vidíš, já nejsem tvůj bratr. I když asi bude podobně starý. Zvlášť v tom neopouštění domu nesouhlasím. To já právě vždycky to nejlepší. Vyrazit do čerstvého sněhu, blbnout a vzpomenout si zase na dětství." Naznačil jsem rukama sbírání sněhu na kouli a pak tu imaginární nádheru odhodil stranou. "I zmoknout je někdy příjemné. Ale to je věc názoru." Stoupnul jsem si před ní. Předvedl ukázkovou úklonu dámě znovu se posadil. "Nemusíš mne učit. Já vyrůstal už hodně dávno. Proto hodně věcí umím. To však neznamená, že je každý den praktikuju. Spíš jsem si zvyknul na úplný opak. Je to asi jistá forma rebelie, proti tomu v čem jsem vyrůstal, ale mně to vyhovuje. Nevidím důvod praktikovat zastaralé zvyky a mluvu v dnešní době. Já pod šutrákem nezamrzl."
avatar
Cecilia Lockhart
Poèet pøíspìvkù : 12
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Wed Oct 04, 2017 9:23 pm
"A-americkou občanskou válku?" Bylo jich víc, potřeba ujistit se byla vítaná. A též podávala dobrý důvod se zamyslet a v tichosti počítat, i když to znamenalo, že se rty budou samy od sebe pohybovat v němých počtech, jimiž si budu dopomáhat prsty. Ani bez mračení se to neobešlo - drobná vráska opět protnula obočí a hladkost nosu, jaký by ve svých verších opěvovali renesanční i barokní umělci, ukazováčkem přejížděje po plně vykrojených rtech. Tato maličká gesta, v očích ostatních snad i zlozvyky, dopomáhaly ke kamufláži s názvem lidskost, za jejíž oponou se mohu skrývat ještě po nějaký čas. Stalo se překvapivě snadným nezapomínat si čas od času protáhnout ramena, zabubnovat prsty o desku stolu nebo natáčet si pramínek na ukazováček, či jej dokolečka zastrkávat za ouško. S lehoučkým úsměvem  na tváři se nakonec dopočítám přibližně správného výsledku, pokývaje hlavou na srozuměnou. "Páni, jsi starší než já. Mnoho takových jsem nepotkala. Vlastně... snad nikoho, až na bratra," zamumlám v chabé odezvě, bříškem ukazováčku kopírujíc linii spodního rtu. Vzbuzoval úctu, respekt za tak dlouhé žití. Ani já, ani bratr jsme mu nemohli konkurovat. Cožpak by to vůbec bylo možné? Byl... Inu, přinejmenším o dvacet, třicet let starší než my a kdo ví, zda to u občanské války vůbec končilo. Či spíše začínalo? "Moje narození se datuje ke konci vaší války. Nejsem... nejsem Američanka." Slabý přízvuk, avšak stále slyšitelný v podtónu hlasu, tomu nasvědčoval. Ať už se to lidem v okolí líbilo nebo ne, ponechali jsme si s Thomasem něco ze svého rodného kraje - Anglie. "Jaké...," pokouším se započít rozhovor, váhaje, zda se na takovou věc vyptávat. Nicméně zvědavost přemůže veškeré tendence se chovat jako uťápnutá holčička, nutí tělo poposednout, abych byla Stefanovi blíž, abych porozuměla tomu, co zažil. "Jaká je válka? Nikdy jsem ji nezažila. Bratr... Nedovolil by, aby se mi něco stalo a tak jsme se drželi daleko od té hrůzy." Sleduju jeho tvář, studuju každý z jeho rysů, v očích nekonečná víra, že mi podrobně popíše šílenství války. Nejsem krvelačnou osobou, to vůbec ne, pouze se pokouším pochopit, proč si lidé navzájem ubližují, proč si ničí životy. "Proč to lidé dělají? Válka... přináší bolest, strach... smutek. Ničí úrodnou půdu a vzduch, devastuje rodiny. Válka... nepřináší mír." Protože ten je kapitulací z obou stran, když si lidé až příliš pozdě uvědomí, co provedli.
S jakými drzými slovy se to vytasí v další chvíli, mi nechává rozum stát. Ohrazení, s nímž vyrukuju, bych si normálně za rámeček nedala, ale cosi ve mně nutí bránit krev své krve. Že by ona závislost na starším sourozenci? Ten utajený vztah plný špatností a zvrhlé lásky k tomu druhému? "Můj bratr není žádný jeskyní muž. Hovoříš o velmi vzdělaném muži, který se rozhodl ochraňovat svou rodinu. Te-... Tedy mě. Není nic špatného na tradicích a... v tvých očích možná staromódnosti, ale moderní doba přináší pouze bolest, plané naděje a útok z každé strany. Žádné soukromí, žádnou vážnost, nic, co panovalo v mých dobách. Rodiny se nevídají při společných večeřích a-... a-... A vůbec!" Opět se drala na povrch to tajemné zvíře, do této chvíle skryté kdesi pod povrchem. Hladové a toužící dokázat každému, že se pletou - ve mně, v Thomasovi... ve všem. Ten chvilkový výbuch vášně brzy zmizí. Příliš brzy, což je možná jedině dobře, neboť mě to znovu nutí klopit pohled k packám, s nimiž si pohrávám v roztržitosti z vlastního neurvalého počínání. "Thomas to myslí dobře. Snaží se nás zaopatřit a...," zajíknu se u posledního slova, srdce naplňují obavy z návštěvy mrtvých. Těch, které bratr tak krutě připravil o život. Kvůli sobě, kvůli nám. Ospravedlnění, jehož palčivost svírá hrdlo a být živá, nejspíš bych přestala dýchat, jak by mne bolelo na prsou. "Je to moje chyba. Kdybych... kdybych se nenarodila... J-já..." Nehty se zatínají hluboko do měkkých dlaní, sotva si všímám jakékoliv bolesti. Ta se nyní zdá téměř vysvobozující, sladká a přitom spravedlivá. Mohla jsem za smrt Victora, i za ty další, ale nikdy, nikdy jsem si nebyla ochotna to přiznat. A pak si přijde nějaký chlap a na mou osobu dopadají tiché či hlasitější výčitky, jimiž se zahrnuji. Podivné...
"Skylla ani Charybda nebo draci neexistují. Nebo ano?" Inu, dokázal zarazit i tak sečtělého člověka, za něhož se mohu považovat. Vždyť kdo jiný by měl mít přehled o knihách, o bájích a pověstech, než ten, kdo má nos neustále zarytý ve stránkách, div si z něj nesedře kůži? "Zdá se to... příliš..." Nevěřícné, jak už by rty rády doplnily, ale nakonec se zdrží nádechu i posledního slova. Raději se tisknou k sobě, odmítaje si připouštět podobnou představu, že se svět hemží vlkodlaky a démony či dokonce anděly. "Já nikam nesmím. Bratr se obává, že by o mne přišel. A j-já... Neumím se o sebe postarat. Nikdo mě to neučil," vysvětlím bojácně, cítím se ponížená, že něco podobného přednáším nahlas. Ne, nejsem jako ty moderní ženy, do nichž mám mílovými kroky daleko. Jsem... nudná. Obyčejná a ještě k tomu změkčilá, nesamostatná. Stisknu ruce v pěst, vzápětí nechám prsty povolené, abych si ještě více neubližovala. Není nutné dávat více témat k otázkám než máme. "Jsem vychovaná tak, jak by každá slušná žena měla být. Uctívat svého manžela a..." Nedokážu dokončit myšlenku. A co vlastně? Sedět doma a možná mu tak rodit děti? Jsem upír, cožpak bych někoho vůbec mohla nalézt? Ne, bratr by se o to postaral, on a jeho způsoby. "Jsem tradiční žena. Upírka... Obojí. A... Nezměním se. Nikdo mě už nezmění."
avatar
Lumina Blackbourne
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 04. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Wed Oct 04, 2017 9:49 pm
Nemohla se dočkat. Několik dní byla jako na trní. Vlastně od chvíle, kdy ji rodiče oznámili tu velkou novinu. Dnesky nemohla ani dospat. Uvidí Avriel! A dokonce s ní nějakou dobu bude. A pak ji domů už nikdy nikdo nedostane. Ale rozloučení neodbyla. Tatínka i maminku pořádně obejmula a dala jim pusinku na obě líčka. Vyslechla si kázání, jak má být hodná holčička a od maminky schytala několik významných pohledů. Poslušně přikyvovala. A teď už je na cestě. Jen ona, Cornie a kufr jejich svršků. No, a ještě ten moc hodný pán. Celý tento výlet by se nekonal nebýt jednoho dobrého tatínkova kamaráda, který cestuje za prací někde poblíž Missouly. No i když je to další hodina cesty navíc a další pro něj nazpět, nabídl se, že Luminu za Avriel odveze. Někteří lidé mají zkrátka srdce ze zlata. Sedíc na zadním místě v dětské sedačce pekelně bezpečně připoutaná sleduje kouzelnou krajinu z okýnka auta. Cornie leží na sedadle vedle ní, hlavičku a přední kopýtka položené na její levé nožce, kde ještě odkládá skicák bílých papírů na kroužkové vazbě. Pouzdro s pastelkama je také vedle ní na sedačce a některé se dokonce válí po zemi. Ale teď už nic nemaluje, protože jelínek, kterého si představovala, jak pobíhá lesy, kterými projížděli je už hotový. A taky proto, že už se blíží město. „Kde to jsme?“ Když se dozví, že už je to její cílová stanice, radostně zavýská a začíná si horlivě uklízet malovací potřeby do batůžku. Je napomenuta, aby zůstala v klidu sedět, že to prý posbírají až dojedou, protože to vypadá, že si ta malá za chvíli odepne pás. Přilepená na okýnku kouká ven na světla města, na které pomalu padá tma. Musí ještě vydržet, než prokličkují ulicemi. Jen co zastaví, už lomcuje s bezpečnostním pásem, ale musí si nechat pomoct. Je moc rozrušená, než aby malými prstíky nahmatala to správné tlačítko a pořádně zatlačila. Vyběhne z auta, všechny věci rozházené tak, jak jsou. Ale ovšem že nezapomene za kopýtko chňapnout jednorožce, který teď z její pěstičky visí hlavou dolů. To ji teď ale opravdu nezajímá. Rozběhne se ke dveřím a natahuje krček, který ze zvonků patří její sestřičce. Nechá se zvednout ze země, aby byla dostatečně vysoká a zmáčkne tlačítko tak dlouho, že by probudilo i mrtvého.
avatar
Avriel Blackbourne
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Wed Oct 04, 2017 11:02 pm
Kdy naposledy se takhle těšila? Nejspíš to bylo už hodně, hodně dávno. Přesný den si bohužel nevybavuje, ale přesně ví, co stálo za jejím nadšením. Byly jí přibližně čtyři roky, když k nim do vesnice poprvé, a mezi námi i naposled, přijely kolotoče. Nebylo to nic extra, protože do takových zapadlišť ani nic pořádného nejezdilo, ale i tak si celičký den Avriel neskutečně užila. Prosila rodiče snad měsíce dopředu jen proto, aby ji tam vzali, jako.. jako narozeninový dárek! Sice brzy, ale slíbila, že nic jiného už chtít nebude. Dnešek byl však ještě o pár stupňů výš. Vždyť má přijet její milovaná sestřička! Kdo jiný by se netěšil? Až doposud se snažila co nejvíc zabavit, jinak by si snad samou nervozitou ohryzala rty do krve. Hlavní bylo vyřešit, kde bude její mini verze spát. Volný pokojíček zrovna jaksi neměla po ruce, ale zabordelený pokoj ano. Jen ho potřebovala vyklidit a pořídit nový nábytek. Možná i vymalovat a nechat Lumi namalovat některé z jejích kreací. Což znělo jako dokonalý plán. Od rána tedy vynášela veškeré nepotřebné věci, které se jí v krabicích za tu dobu nastřádaly. Ať už šlo o staré nádobí, které stejně nevyužila, pytle plné peří, které měla bůhví proč a spousta dalších zbytečností. K večeru už vše vypadalo mnohem lépe, ale k dokonalosti bylo ještě daleko. Sedíc na jednom místě už dobrých pár desítek minut, konečně se pohne. Vyhrabe se na nohy a plouživým krokem se přesune před zrcadlo, aby se dala jakž takž do kupy. No jo, jenže jakou barvu dnes zvolit? *Nechci ji moc vyděsit.* Což je jedině rozumné, protože co si pamatovala, Lumi ji jako chameleona ještě nezažila. Zvolí tedy přírodní blond, který doposud nikdy nezklamal. Rovněž si popotáhne nadměrně velké tričko, které ji volně spadá z jednoho ramena. Přijíždějícímu autu, které zaslechne, nevěnuje příliš pozornosti. Přece jenom to není neobvyklé, denně sem přijede kdekdo. Dům, ve kterém bydlela, celkově obsahoval čtyři byty, z nich jeden logicky patřil jí. Teprve když se však rozdrnčí zvonek na dobu, která jí přijde jako několik minut, málem se přerazí, jak letí ke dveřím. Lumi je tu, je tu! Na nic jiného nedokázala myslet, když se hnala ze schodů dolů, aby mohla otevřít. Posledních pár schodů, které ji dělí od posledního podlaží překoná jediným skokem a dveře pomalu rozrazí, div že nevypadnou z pantů. Osvětlena září zevnitř, skutečně tam je. "Světluško!" Na nic nečeká a rozpřáhne doširoka ruce. Nejraději by na ni skočila hned sama, ovšem zavalit ji v žádném případě nechtěla. Ne, když se konečně po půl roce konečně vidí. Možná díky celkovému rozrušení si neuvědomí, že tu něco nesedí. Že je něco jinak. Koutkem oka zahlédne Cornieho, jediného plyšáka, kterého kdy dokázala snést. Všechno ostatní ne-e, ale on.. je zkrátka vyvolený. Právě proto ho dala Lumi. "Jaká byla cesta? Žádné problémy? Je doma všechno v pořádku? Nemáš hlad? Nebo žízeň? Není ti zima?" Minimálně jednu vlastnost mají naprosto stejnou. Zvedne oči k otcově známému, kterého si pamatovala víceméně jen od vidění. "Ještě jednou vám moc děkuju, že jste ji přivezl. Bylo to od vás milé" široce se usměje, než se opět věnuje sestřičce. "Drž Cornieho, já ti posbírám věci" Vrhne se k autu, které vypadá.. jednoduše jakoby vzadu sedělo rozpustilé dítko. Nic neobvyklého. Aktivně posbírá jak pastelky z podlahy, tak i blok papírů, který byl na sedačce. To vše strčí do batůžku, který si hodí přes rameno, Když se opět vynoří, stojí vedle i menší kufr se vším potřebným, pochopitelně. "Půjdeme nahoru? Musím ti toho tolik ukázat" A tolik si toho povědět! Už teď má pocit, že hned tak brzy spát nepůjdou.
avatar
Lumina Blackbourne
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 04. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Thu Oct 05, 2017 10:33 am
Už z dálky slyší zvuk jejich kroků, což ji po tvářičce rozlije nadšený úsměv. Dveře se konečně po té věčnosti otevřou a v nich stojí blonďatá hlava se stejně širokým úsměvem od ucha k uchu. „Avriel!“ Zapiští tak vysokým pisklavým hláskem, kterého jsou schopné jen děti, že se pán, který ji stále drží v náručí, vzpamatovává z prasklého ušního bubínku. Malá se okamžitě sápe od něj ke své sestřičce, aby ji uvěznila ve svém tulivém objetí. „A už tě nepustím.“ Vyhrožuje ji spokojeně, když má nožičky kolem jejího pasu, ručkami ji objímá ramínka. Přesně jako klíště. A pusinku. Nikdo nemůže zapomenout na pusinku. Takto zůstanou nějakou chvíli, kterou si maximálně užívají. „Avriel! My jsme viděli králíka! Ne… Zajíce…“ Nespokojeně nakrčí čelíčko a našpulí pusinku. Co za hopsala to bylo? No to není asi tolik důležité. „Nám skákal před autem, málem jsme ho přejeli.“ Dá si vyděšeně ručky před pusinku. Očka se ji zvětší z toho strachu. Prakticky si nechala utéct večeři. Ale tak to ona nevidí. Je hrozná kámoška všech a všeho. I když je pravda, že občas když musí, tak musí. „Maminka a tatínek tě pozdravují. A máme se vrátit spolu. Že budeš zase s náma. Prosíííím.“ Udělá na ní psí očka. Taková malá vyděračka. Ale stačí, aby to Avriel přešla, odbyla ji poznámkou a ona si toho ani nevšimne. Je tu tolik nových věcí a vjemů, které rozptylují její pozornost. A navíc odjezd je až za dlouho. Aspoň tak jí to teď přijde, ale čas teče jako voda. Pravděpodobně ji Avriel pustí na zem, aby měla volné ruce. Přestože v autě ani na chvilku nezamhouřila oko, což bylo kupodivu a pro řidiče hlavně hrozně nepříjemné, protože si musel s ní pořád povídat, je pořád plná energie. Ale to je ta radost, až to prvotní vzrušení trochu opadne, usne jak miminko. Mezitím, co jí Avriel balí věci se slušně rozloučí a poděkuje. Vychovaná je opravdu slušně. Když má Avi její baťůžek i kufr, ťapne ji za packu, v druhé drží svého jednorožce a ještě tou samou rukou mává odjíždějícímu autu. A jsou tu samy. Konečně spolu. „Tak jdém.“ Vtáhne ji dovnitř a po schodech nahoru. „Kde bydlíš? Tady, tady…?“ Ukazuje na dvířka k bytům, které jsou na tom patře. Jakpak její byt asi vypadá? Upřímně tohle je docela nedůležité. I kdyby to byla jen krabice od bot, dokud jsou spolu, na tom nesejde.
avatar
Avriel Blackbourne
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Thu Oct 05, 2017 11:34 am
Zcela jistě by tu začala skákat jako hopík, kdyby se však už nyní za nimi neotáčeli kolemjdoucí. Kteří jsou jí upřímně někde, nicméně jakýsi vnitřní pocit jí říkal, že i za jejími zády se v pár oknech objevily zvědavé obličeje, číhajíc, co že to za poprask se zase děje. A před nimi jednoduše musela působit aspoň trochu normálně, i když většina si už dávno zvykla na její výstřednost. Jen o pár vteřin později už se octne v klíšťovitém obejmutí mladší sestřičky. "O to se ani nesnaž" pošeptá jí do ouška a jemně ji stiskne. Zase ji nechce rozmačkat, to by si pak pořádně schytala. "Tak králíka? Zajíce? Štěstí, že jste se mu nakonec vyhnuli" cvrnkne ji do nosíku. I ta tak poměrně krátkou dobu, co ji neviděla, stihla Lumina neskutečně vyrůst. Což je u dětí poměrně normální, vždyť rostou každým dnem. U někoho jí blízkého je to však něco jiného, nejspíš za to může to odloučením. Teď ji však konečně má u sebe a jen tak ji pryč někdo nedostane. "Potom jim budu muset zavolat, aby neměli strach. A popřemýšlím o tom, dobře?" usměje se na ni. Až doposud jakýkoliv nápad vrátit se domů okamžitě zavrhla. Ještě na to není připravená. Otázkou je, zda-li někdy vůbec bude, ale prozatím to nechá být. Navíc, Lumi vypadá, že by se spokojila prakticky s jakoukoliv odpovědí. Teprve teď mini-me pustí na zem, aby mohla konečně posbírat všechny její věci. Rozloučení vezme krátce a stručně, není třeba se zdržovat déle, než je nezbytně nutné. Obzvlášť když má na ruce jedno hyperaktivní dítko. "No jo, jdeme" krátce se zasměje a nechá se vtáhnout dovnitř. Upřímně ji zajímá, kam přesně Lumi hodlá zamířit a jestli se vůbec trefí do těch správných dveří. Odpověď dostane prakticky okamžitě. "Vedle jak ta jedle. Až úplně nahoře" což v překladu znamená jen o jedno patro výš. Zdolají i zbývající schody, načež stanou před bílými dveřmi. "Tak prosím, tady je můj domov. A tvůj teď ostatně taky." I když třeba jen dočasný. Z kapsy vyštrachá klíče a hlavní dveře odemkne. Pro jistotu si projdeme rozložení bytu, aby nedošlo k nějakému nedopatření. Po levé straně se za menší zástěnou schovává kuchyňský kout, obsahující vše potřebné. Na pravé straně hned u dveří je postavená dřevěná komoda, ve které aktuálně visí dva kabáty a na dně jsou vyrovnané dvoje boty. Stále je tu dostatek místa na to, aby si i Lumi měla kam dát své věci. Dáte-li se přímo vpřed můžete dospět do otevřeného prostoru, čítajícího jídelnu, spojenou s obývákem, který byl na samém na konci. Tato místnost zabírala celou levou polovinu bytu. Napravo, v místech, kde končila kuchyň, byly umístěné jednoduché dveře. K nim Avi přejde a doširoka je otevře. "Tady je tvůj pokoj. Teda spíš bude, ještě není úplně hotový. Říkala jsem si, že počkám na tebe a zařídíme ho spolu. Aby se ti co nejvíc líbil." Ostatně, to je to nejmenší, co pro Lumi může udělat. Nechá dveře otevřené a popojde dál. "Tady je koupelna. Není zrovna největší, ale snad bude stačit" sice to bylo natěsno, ale vydupala si i vanu. Protože tu prostě potřebovala. Posledním pokojem, sousedícím s obývákem, je její ložnice. Dveře jsou už pootevřené, čili do nich pouze strčí. Celý pokoj je vybavený v odstínech růžové, fialové a bílé. "Tady prozatím budeš přespávat, se mnou. Dobře?" Nervózně se hryzne do spodního rtu. Ne, že by to bylo něco nového, vlastní postel s Lumi sdílela už tolikrát. Nebyla si však jistá tím, co na tohle všechno sestřička řekne. Přece jenom to nebyl hotel Ritz. "Vybalíme později" rozhodne nakonec a jak kufr tak batůžek položí na zem ložnice. "Povídej, jak jsi se celou dobu, co jsme se neviděly, měla? Co kamarádi? Někdo, kdo tě zlobí? Protože jestli jo, vyřídím si to s ním osobně." Ne doslova, ale hypoteticky. "Udělám ti kakao. Můžeš se tu zatím porozhlédnout" pokud to už ovšem neudělala, že ano. Občas je těžké sledovat, kam všude se Lumi nahrne.
avatar
Lumina Blackbourne
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 04. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Thu Oct 05, 2017 12:37 pm
„Jó, musíme jim zavolat, že jsem dobře dojela.“ Pokýve hlavičkou. Teď je pro, ale za chvíli si pravděpodobně ani nevzpomene. Cupitá po schodech ještě o patro výš. „Až úplně nahoře? To bude krásný výhled!“ Zavýská. Stejně jako u nich doma z jejich domečku. Vlastně nikdy nebyla v nějakém vysokém patře odkud by měla město jako na dlani. Ale ono občas stačí velmi málo k dětské radosti. Netrpělivě přešlapuje před dveřmi, než je Avriel otevře. Pak se nahrne dovnitř jako velká voda. Ale ne tak, že by cestou všechno smetla, to zase tak neohleduplná není. V rychlosti skopne botičky z noh a nesrovnané je nechá ležet, ovšem ne uprostřed cesty, ale aspoň na kraji u komody. Jako Alenka v říši Divů se pomaličku otáčí dokolečka kolem vlastní osy a rozhlíží se. Přitom se i posouvá dále do bytu, aby neblokovala jenom předsíň a víc toho viděla. Avi si získá její pozornost, takže se přestane točit a zůstane zírat jen na ni. „Já mám svůj pokoj?“ Vypadne z ní opravdu překvapeně. Není nic neobvyklého na tom, že má vlastní pokoj u nich doma. Však taky ani nemá s kým se dělit ani kdyby chtěla, když je její sestřička pryč. Ale tady to docela nečekala. V mžiku stojí Avi u nohy jako pejsek a nakukuje dovnitř. „A můžeme na strop nalepit hvězdičky? Takový ty svítící.“ Hned to začne na sestřičku zkoušet. „Tatínek mi to nechce dovolit.“ Doma nemá dovolena něco lepit nebo kreslit na zdi, nebo strop. Asi jen před dvěmi lety nově malovali, takže to tatínek zakázal, protože se mu to nechce dělat znovu. Docela pochopitelné, ale pro Lumi velké zklamání. „Ale Anička je má. Vypadá to…. Úžasně! Svítí ve tmě! Já jsem u ní spala, tak jsem to viděla.“ Vysvětluje jí to překotně. Přesně ten problém s řečí, má toho tolik, co by řekla, že se to z ní sype jedno přes druhé. Ty hvězdičky viděla u kamarádky doma a od té doby je prostě chce. Vždyť svítí ve tmě! Pochopte ji. Koupelna ji nezajímá. To je takové nic moc místo, kde se jen čistí zuby, což ona teda dost šulí. Ale bublinky ve vaně, jó to je jiná. Ale ani kdyby tam byla žlutá kačenka do vody, tak to není tak zajímavé jako sestřiččin pokoj. „ŽJOOOOVA. To je krásnýýý.“ Vypískne. . „Jó budeme spinkat spolu.“ Chytne ji znovu za stehna, protože to je asi ta výška, kam dosáhne a přitulí se k ní. Strachy, co na to řekne se nenaplní. Zatím z ní není materiální děvče, takže je spokojená téměř s čímkoliv. Dokud tu teda nelezou broučci. Broučci jsou fajn, dokud jim může trhat nožičky, sadistka, ale jakmile je moc broučků, bojí se, aby oni nechtěli utrhat nožičky jí. Když Avriel zmíní kakao, vzpomene si na dobrůtku, co schovává v batůžku. Zaloví v něm a vytáhne pytlík, kterej je snad na čtyřikráte zavázaný, aby udržel tuhle píďalku od obsahu, aby to všechno nesnědla sama po cestě. „Dáme si kakao, protože já mám sušenky od maminky. Jsme pekly.“ Vesele se zazubí a vypne hrudníček, jakože to je i její zásluha. Pěkně přiložila ruku k dílů. A nadělala u toho spoustu nepořádku. No děti. Snad z toho brzo už vyroste a bude si umět dávat větší pozor. Přestěhuje se za Avriel do kuchyně, aby měla o všem přehled a otvírání pytlíku nechá na ni. Nejde jí to. Vážně. Už to zkoušela. Že prý by jenom jednu ochutnala, ale známe to, u jedné to nekončí. „Nevzali mě do školy!“ Postěžuje si, když sestra připravuje kakao. „Jsem prý moc malá. A to si už umím napsat tkaničky a zavázat svoje jméno!“ Čertí se dál a najednou následuje zásek. Moment. Tady prostě něco nehraje. Jde na ni vidět, jak ji to šrotuje v hlavičce, jak si vzpomíná, jak to řekla. „Zavázat tkaničky a napsat jméno!“ Opraví se vítězoslavně. „Ale to nevadí. Protože nám do školy přišla nová holčička. Jmenuje se Lucy. A ona je černá! A má takový hrozně moc kudrnatý černý vlásky.“ Sama si přitom sáhne na vlásky a natáhne je do stran, přejede po celý jejich délce a pak ji spadnou na ramínka. Jo ale černá holka je pro ni senzace. Ale není rasistka. Jenom jí maminka pořád opakuje, že je výjimečná, ale pořád stejná jako ostatní holčičky. A ona v Lucy vidí taky výjimečnou holčičku, kvůli tomu, že je na první pohled tak odlišná.
avatar
Avriel Blackbourne
Poèet pøíspìvkù : 3
Join date : 01. 10. 17

Re: Hlavní herní fórum

za Thu Oct 05, 2017 3:22 pm
Veškeré obavy, které by snad mohla mít, se prakticky okamžitě rozplynou poté, co se sama přesvědčí o naprosto upřímném a nefalšovaném nadšení, které sestřička vykazuje. Právě proto jsou děti nejlepší. Vidí věci jednoduše takové, jaké jsou a ne co by mohly být, kdyby. Jinak řečeno nepochroumané okolním světem, jenž své materialistické hodnoty tlačí do prakticky všech. Šťastni ti, kteří dokáží žít mimo společnost a podle svých vlastních pravidel. O takovýchto lidech už četla. Postaví si či si nechají postavit dům, chatku, cokoliv, co je jim milé někde daleko, daleko od obydlených měst. Nejlépe někde v přírodě či horách a prožijí celý život bez starostí moderní doby. Z úvah, které beztak nikam nevedou ji vytrhne až Lumi. Chvíli trvá, než jí zcela dojde, na co že se ptala. "Přesněji řečeno, teprve budeš. Ale ano" jednoduše přikývne. Prázdná místnost a bílé stěny doslova vybízí, aby se na nich někdo vyřádil. A jak to tak vypadá, první vlna už přichází. "Jasně, že můžeme mít hvězdičky. Můžeš mít cokoliv, co chceš. Vybereme spolu barvy, pokud budeš chtít, můžeš na stěny něco namalovat. Pořídíme ti postýlku podle představ, jednoduše všechno pro to, abys to tu měla co nejpohodlnější." Skloní se níž tak, aby se úrovní, ve které má obličej, vyrovnala Lumi. "A jen tak mezi námi, tatínek neví, co je hezký" mrkne na ni zvesela, než se narovná.Všechno bude perfektní. Protože prostě musí. Skrz rychloprohlídku se tedy dostanou až k pečlivé přípravě kakaa. "V tom případě se divím, že jsi měla ještě co dovézt" přece jenom, víme, jak to bývá. Jediný pohled na pytlík, který skrývá sušenky a vše je jí jasné. "Teď už to chápu." Zatímco mléko, stále ještě horké, nechá pomalu chladnout na snesitelnou teplotu, rozbalí pytlík a sušenky z něj vyskládá na talířek. "Nepořádek. Jednou jim tam všem ukážeš" upřímně se rozesměje. Nikoli přímo Lumi, ale tomu, co ze sebe vyplodila. "To je dobře, moc dobře." Zavázat si jméno jenom tak někdo nedokáže. Nu což, trochu si utáhnout musela. "Mhm. Je jiná, jedinečná. Stejně jako ty." Pro ni je Lumi hotová princezna. Jediná mezi všemi. Protože je její. Do nyní již obstojně teplého mléka nasype kakao a oba hrnky, jelikož sama kakao nikdy neodmítne, pořádně promíchá. "Vezmi, prosím, ty sušenky. Uděláme si pohodlí." Kývne hlavou směrem k obýváku, kam se také posléze vypraví. Hračky, musím pořídit spoustu hraček. Tu a tam má záblesky myšlenek, pocházejících bůhví odkud. Oba hrnky postaví na stůl dál od kraje, zpod sedačky vytáhne deku, dostatečně velkou i pro tři lidi, natož pro ně dvě. Jak dlouho či krátce trvá, než se usídlí i se svými úlovky je irelevantní, nakonec tak či tak Avi skončí zachumlaná na sedačce a Lumi buď vedle, anebo poblíž. "Poslyš, většinu času tu budu s tebou. Vyrazíme ven nebo tak. Ale občas se může stát, že budu muset jít pryč. Ještě domyslím, jak zařídit, abys tu nemusela být sama. Jenom chci, abys to věděla." Ono je lepší, když na případné okolnosti upozorní předem.
Sponsored content

Re: Hlavní herní fórum

Zobrazit předchozí témaNávrat nahoruZobrazit následující téma
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru